Knihy o Havlovi

Těžko říci, kolik lidí zaregistrovalo, že na pultech knihkupců leží více než jen jeden titul o Václavu Havlovi – nejspíše jich moc nebylo; pozornost se totiž soustředila hlavně na knihu Michaela Žantovského, kamaráda zesnulého prezidenta a jeho prvního mluvčího, zatímco práce novináře Daniela Kaisera Prezident (navazující na starší první díl Disident) dostala menší prostor.

Přitom se obě knihy doplňují a svou úrovní jsou minimálně srovnatelné. Žantovský, původním povoláním psycholog, je silný v rozboru Havlova charakteru, včetně osobního života – velmi cenný je popis závěru jeho životní dráhy po odchodu z funkce. Naopak Havlova prezidentská léta jsou v mnoha ohledech jen sbírkou historek, jakkoli zábavných. A na Žantovského knize je také vidět, že autor měl s Havlem velmi přátelské vztahy; na mnohé věci se dívá shovívavě.

Právě zde se ukazuje Kaiserova výhoda. Novinář není rozhodně havlofobem, drží se toho, co napsal v předmluvě své první knihy; totiž že Václava Havla považuje za celkově pozitivní postavu českých dějin. Na druhé straně má vůči bývalému prezidentovi kritický odstup a především je vidět, že se snaží shromáždit co nejvíce faktů (což vyniká právě v popisu Havlova prezidentství).

Od Daniela Kaisera se tak třeba dozvíme, co vřelého říkal Václav Klaus, když Havel opustil funkci československého prezidenta: „Český národ nemá pocit, že by Václava Havla definitivně ztrácel.“ Nebo připomíná, jaké obdivuhodné úsilí věnoval Havel tomu, aby Česká republika vstoupila do NATO. Tyto pasáže jsou speciálně zajímavé dnes: ukazují, jak chatrné je (ruské) vyprávění o nějaké promyšleně ďábelské snaze Západu rozšířit Severoatlantickou alianci – kniha totiž plasticky popisuje, jak velká část amerických politických a intelektuálních elit žádné rozšíření NATO nechtěla.