Vládě se krátí čas

Někdy si říkám – chtěl bych vidět, jak by to vypadalo, kdyby za nynější války na Ukrajině a inflace vládla Babišova vláda. A pak si uvědomím, že bych to vlastně vidět nechtěl.

Nejspíše by šlo o podívanou, ovšem nikoli v dobrém slova smyslu. Stačí si vzpomenout na chaotické výkony předchozího kabinetu ANO za covidové krize, kdy se často řídil především náladami na sociálních sítích. Jenže nyní už nevládne Andrej Babiš, od konce loňského roku je premiérem Petr Fiala.

V době prvních týdnů Putinovy agrese si nová vláda po mém soudu počínala dobře, až skvěle. Při premiérově cestě do obleženého Kyjeva jsem osobně cítil něco, co už dlouho ne – totiž hrdost na nějakého politika z mojí země. Z jarních průzkumů, v nichž si vládní koalice držela solidní popularitu navzdory zdražování a hartusení opozičních ANO a SPD, se dá odhadnout, že můj náhled nemusel být ojedinělý.

Jenže takové vzepětí, podpora vládě za velké zahraničněpolitické krize – sociologové to anglicky nazývají rally-round-the-flag effect, „mobilizace kolem praporu“ – se vyčerpá. Pokud se přidají zásadní hospodářské potíže, třeba silné zdražování, jaké dnes vidíme, je hrozba propadu popularity značná. Toto riziko ještě stoupá, jestliže si vláda v takové složité situaci nepočíná zrovna dobře. A bilance kabinetu Petra Fialy se v tomto ohledu zdála na konci května přinejlepším rozporuplná.

Především je obtížné ubránit se dojmu, že vládní činitelé reagovali pozdě. Možná se někteří, věrni pravicovému přesvědčení, chtěli na začátku držet striktně principu, že hlavním cílem je nadále snižování rozpočtového schodku. Někdo možná sázel na to, že se vše nějak přežene, válka brzy skončí a tlak na ceny energií poklesne. Jenže – i když přát si dobrý konec je pochopitelné – spoléhat se na to nedá.