Přejme si návrat sociální demokracie

Uskupení s více než stočtyřicetiletou historií, jehož předáci vedli pět z patnácti dosavadních vlád samostatné České republiky, tak nebude mít žádného poslance.

ČSSD si za tento výsledek může do značné míry sama. O tom, že ji spolupráce s predátorem Andrejem Babišem, luxujícím hlasy svých spojenců, může zničit, se mluvilo již po volbách v roce 2017; přesto se necelých 60 procent straníků hlasujících ve vnitrostranickém referendu rozhodlo podpořit vstup do vlády s ANO dojednaný Janem Hamáčkem.

Mnozí se nyní propadu ČSSD škodolibě smějí, avšak pro českou politiku i společnost to může být ztráta. Nikoli kvůli tomu, že Jan Hamáček odstupuje, ale proto, že myšlenkový svět, který sociální demokracie v obecném slova smyslu reprezentuje, tradičně patří do evropské politické soutěže.

Její hlas může být jen těžko nahrazen politickou divizí Agrofertu, kterou je Babišovo ANO, jež se volně posouvá tam, kde jeho marketingový tým cítí kořist: začínalo kdysi mírně napravo, pak se posunulo doleva, letos přidalo ještě národovectví.

Návrat sociální demokracie do Poslanecké sněmovny může být samozřejmě těžký. Její voliči si budou pamatovat, že v roce 2021 svůj hlas vlastně zahodili – na druhé straně má strana stále relativně silné zázemí v krajích, městech a obcích. Nadějí pro ni může být snad i vývoj v sousedním Německu. Ještě před pár lety tamní sociální demokracii odepisovali, nyní po tamních volbách však její zástupce míří do křesla spolkového kancléře.