Dějiny nejsou předurčeny

Je hotovo, Babiš opět vyhraje a nakonec sestaví vládu s Okamurou a komunisty – slýchal jsem v týdnech před volbami od části jeho kritiků.

Jistá skepse byla pochopitelná. Pokud jde o přízeň voličů, Andrej Babiš osm let, pomineme-li dílčí zaškobrtnutí, jakým byly třeba poslední komunální volby v Praze, rostl nebo přinejmenším bodoval. Průzkumy začaly v létě ukazovat, že ANO se navzdory tragicky vysokému počtu mrtvých v covidové pandemii vrátilo na první místo – a přes mírný pokles jeho podpory v září se zdálo značně nejisté, že by dvě opoziční koalice mohly získat v Poslanecké sněmovně většinu. Zmínění Babišovi kritici navíc byli obvykle i oponenty Miloše Zemana, tudíž si dobře pamatovali zklamání z výsledků dvou prezidentských voleb.

Volby druhý říjnový víkend ovšem skončily nečekaným výsledkem. Na počet odevzdaných hlasů se ANO umístilo až těsně na druhém místě a dvě koalice, Spolu a Piráti-Starostové, získaly jasnou většinu ve sněmovně. Samozřejmě šlo také o shodu okolností a trochu štěstí. Rekordní množství hlasů propadlo, spousta stran, některé jen o fous, nepřekročila pětiprocentní hranici hlasů nutnou pro vstup do sněmovny. Na druhé straně to však stále nemění nic na faktu, že v rámci stávajících pravidel hry ANO prohrálo.

Odkud se tedy bralo ono předvolební přesvědčení o neodvratném Babišově vítězství a snad téměř věčném trvání jeho mocenského tandemu s Milošem Zemanem?

Cítil jsem v těch obavách i domněnku, jakési myšlenkové východisko, že vývoj je nevyhnutelný. Že dějiny se vydaly směrem, který nelze změnit, a vše je zkrátka předurčeno, determinováno – a nám se to podařilo odhalit.