Přiznat si tragédii

To, co se zde dělo a děje, je průšvih historického rozměru. Česká republika si vedla při boji s pandemií koronaviru v mezinárodním srovnání mimořádně špatně, slovy biochemika Jana Konvalinky – čelíme „největšímu umírání v této zemi od druhé světové války“.

Spoustě lidem mohou znít předcházející věty banálně. To je přece jasné, že jde o katastrofu, o tom mě nemusíte přesvědčovat, namítnou. Z mých zkušeností však vyplývá, že k onomu závěru nemalá část populace stále nedospěla a v této skupině jsou i lidé inteligentní a vzdělaní. Skutečně nemusí vůbec jít jen o hlasy typu – je to celé podvod, spiknutí, zdravotnická totalita. Jde i o různé subtilní formy zlehčování, zpochybňování, výmluv a okecávání.

Statistickým faktem přitom je, že loni i začátkem letošního roku zemřelo podstatně více Čechů a Češek než v předcházejících letech ve srovnatelném období. Je například zcela legitimní zkoumat, zda se v nadúmrtích neprojevilo i to, že zdraví některých seniorů poničila samota způsobená protipandemickými omezeními. Určitě je potřeba se zamyslet nad tím, proč dopadáme tak zle, i když jsou u nás lockdowny neobyčejně vleklé a školy v evropském srovnání bezprecedentně dlouho zavřené, což se nám velmi pravděpodobně v příštích letech neblaze vrátí na kvalitě vzdělání.

Ale předpokladem k tomu, aby takové zkoumání k něčemu smysluplnému vedlo, nemluvě o poučení, jak se snažit příště takovou tragédii nedopustit, je právě ono přiznání si průšvihu. Nemusí být okázalé, nemusí být dokonce ani veřejné, ale je opravdu potřeba. Kvůli této zemi.