Babiš uchvatitel

Když se člověk podívá do archivu, najde tam pozoruhodné věci.

„My o spolupráci se stranou pana Okamury neuvažujeme,“ prohlásil Andrej Babiš v srpnu v Deníku. A v říjnu řekl na webu Lidovky.cz, že Okamura „je nebezpečný… je skutečným ohrožením demokracie“. Stačilo pár týdnů a Babišovo ANO vytvořilo s „ohrožením demokracie“ – Okamurou – a komunisty fungující hlasovací blok ve sněmovně.

Přitom ještě bezprostředně po říjnových volbách se nezdálo, že by byl tento blok jistou věcí. Babiš říkal, že by rád dostal občanské demokraty nebo třeba Piráty do vládní koalice. Demokratické strany vznášely relevantní námitku, že nelze, aby byl premiérem policejně stíhaný člověk (tak jako Babiš kvůli případu Čapí hnízdo). Přesto se nedal zcela smést ze stolu názor, že by nakonec bylo v zájmu budoucnosti České republiky lepší, aby vláda ANO a nějakých demokratických stran vznikla.

Babišovo chování v následujících týdnech však tyto úvahy výrazně zpochybnilo: jeho ANO začalo s oběma extremistickými stranami ochotně a dobrovolně spolupracovat. Miliardář a šéf demokratickým stranám fakticky ukázal, že i kdyby s ním byly ve vládě, dohod by se nejspíše nedržel a libovolně by přecházel ke kooperaci s komunisty a nacionálními populisty.

Vstřícnými gesty vůči svým demokratickým oponentům Babiš šetřil. Nenavrhl, aby se předsedou sněmovny stal zástupce jiné strany než ANO; když už nechtěl předsedu ODS Petra Fialu, mohl třeba navrhnout někoho z Pirátů (v polistopadové historii by to bylo již poněkolikáté, kdy by předseda sněmovny nebyl poslancem nejsilnější strany). Co více – poslanci ANO ukázali Fialovi vztyčený prostředníček, když nebyl napoprvé zvolen místopředsedou sněmovny, přestože se na tom všechny strany předtím dohodly; Fiala se stal místopředsedou teprve následující týden, když pro něj Babišovi lidé nakonec přece jen „velkomyslně“ hlasovali.