Škoda, že Američané nevědí o Zemanovi

Kdyby američtí odpůrci nového prezidenta Donalda Trumpa sledovali Česko, možná by neopakovali chyby, které už před nimi udělali čeští odpůrci Miloše Zemana.

Opravdu, Spojené státy na počátku roku 2017 v něčem připomínají Českou republiku roku 2013, i když toto srovnání je samozřejmě nepřesné jako každá paralela. (Ona nepřesná je též věta Miloše Zemana „říkají mi český Trump“, jíž se český prezident, intelektuál, ekonom a knihomol přirovnal k prezidentovi USA, byznysmenu, sukničkáři a člověku, o jehož četbě knih neexistují, mírně řečeno, jasné informace.)

V čem se dnešní americká atmosféra podobá té české, je přepjatost, jejíž známky vykazuje jistá část oponentů Donalda Trumpa. Negeneralizuji, netvrdím, že jsou to (všechna) „média“: jde o některé novináře a množství těch, kteří v listopadových volbách volili proti Trumpovi.

Tito Američané nyní křičí s podobným vzrušením, jaké se objevovalo v české kotlině roku 2013. Tehdy se říkalo, že končí polistopadový systém a začíná éra prezidentské republiky; ďábelsky geniální Miloš Zeman už prakticky převzal veškerou moc, čehož součástí byl puč, který policejní razií na Úřadu vlády svrhnul vládu Petra Nečase.

Neblahá změna systému se prý nyní, v roce 2017, odehrává i ve Spojených státech. Trump buduje v Americe fašismus, Putin ho vodí jako loutku; nový prezident provádí promyšlenou demontáž americké demokracie.

Opravdu se to ve Státech nyní děje? A skutečně se po roce 2013 změnil v České republice systém?

Aby bylo jasno, nejsem příznivcem Miloše Zemana, policejní razie na Úřadu vlády byla velice sporná, už proto, že nevedla k soudním rozsudkům, které by takovou akci ospravedlnily. A Donald Trump mne s krátkou přestávkou kolem svého umírněného proslovu ihned po zvolení straší už přes rok; což vychází i z četby jeho životopisu plného rozmanitého šejdířství.

Ať už jsou však mé názory jakkoli kritické, je jisté, že Zeman žádnou prezidentskou republiku v Česku roku 2013 nestvořil, a pokud vyhraje podzimní volby a stane se premiérem Andrej Babiš, ani nevytvoří.

Též vývoj ve Spojených státech se může vydat směrem, jenž mnozí Trumpovi zarputilí kritici nepředvídají. Nový prezident sice napadá soudy, a sděluje přes Twitter světu, jaký je velikán, že má pravdu a že každý jeho kritik je špatný či směšný; vybudovat ve Spojených státech s mocnými institucemi a tradiční dělbou moci fašismus by však mohl zvládnout snad jen velmi odhodlaný sekáč, patrně mladší a schopnější, méně legrační a kompetentnější než Trump.

Avšak dalším, možná ještě významnějším faktem, který by mohl být pro Američany poučným, je, že přepjatost, umanutost a každodenní pokřik v Česku nezabránily tomu, aby se Zeman stále těšil velkým šancím být znovu zvolen českým prezidentem (samozřejmě pokud bude chtít).

Tvrdé jádro jeho příznivců sice nepředstavuje většinu voličů, ale pořád je významně velké a neustálá palba Zemanových kritiků jej za čtyři roky spíše sjednotila.

Něco velmi podobného se může nakonec přihodit i v Americe. Mnozí Trumpovi kritici dnes používají extrémně silná slova u jakéhokoli aktu, i když jde například o výměnu politicky jmenovaných funkcionářů, která v Americe přichází při nástupu každé nové administrativy. A i když průzkumy nenaznačovaly, že by Trump získával na svou stranu většinu Američanů, je zde dost dokladů (včetně reportáží v médiích), že jeho tvrdé jádro je mu stále věrné.

Méně apriorní paniky, zdrženlivost od rychlých soudů, vybírat si to opravdu podstatné by zkrátka neškodilo. V Česku ani v Americe. Jakkoli je to těžké.