Ve slumu: Box mezi chatrčemi

12. února 2017

Reportér 2/2017 · Číslo 30

Utkání. „Dnes jsme postavili nový ring,“ zní od nadšených mužů. Nemá regulérní velikost, je menší – ale nadšení z něho dělá ten největší ring v zemi.

Čekání. Atleti čekají na příchod trenéra. Dva boxovací pytle, pár židlí a starý stroj na „bench press“ (posilování prsou).

Tělocvična ve slumu. Centrum pro mladé vybudoval bývalý keňský profesionální boxer Twaliba „Tanker“ Mubiru z vlastních financí a z příspěvků. Pneumatika od traktoru je základní (a vlastně jedna z mála) posilovacích pomůcek. „Chybí nám boty, rukavice, bandáže, všeho je silný nedostatek,“ říká trenér, který shání další prostředky. „Jakákoli pomoc bude vítána.“ Mladíci věří, že jim box pomůže dostat se ze slumu. Pro mnoho z nich je však výhra už to, že je sport drží dále od ulice a kriminální činnosti.

Obrázek z Kibery. Úzkých uliček jsou ve slumu spousty, snadno v nich ztratíte pojem o tom, kde se zrovna nacházíte.

Po tréninku. Trenér Twaliba Mubiru alias „Tanker“ sleduje vyčerpaného svěřence.

Vedro. Fyzicky náročné tréninky probíhají v plechové místnosti, která nemá okna, jen vchodové dveře. Teploty občas šplhají k nesnesitelným hodnotám.

Úspěchy. Pod vedením Twaliba „Tankera“ Mubiru dosáhli boxeři solidních výsledků. Několik jeho žáků se proboxovalo na mezinárodní úroveň. — Utkání. „Dnes jsme postavili nový ring,“ zní od nadšených mužů. Nemá regulérní velikost, je menší – ale nadšení z něho dělá ten největší ring v zemi. Čekání. Atleti čekají na příchod trenéra. Dva boxovací pytle, pár židlí a starý stroj na „bench press“ (posilování prsou). Tělocvična ve slumu. Centrum pro mladé vybudoval bývalý keňský profesionální boxer Twaliba „Tanker“ Mubiru z vlastních financí a z příspěvků. Pneumatika od traktoru je základní (a vlastně jedna z mála) posilovacích pomůcek. „Chybí nám boty, rukavice, bandáže, všeho je silný nedostatek,“ říká trenér, který shání další prostředky. „Jakákoli pomoc bude vítána.“ Mladíci věří, že jim box pomůže dostat se ze slumu. Pro mnoho z nich je však výhra už to, že je sport drží dále od ulice a kriminální činnosti. Obrázek z Kibery. Úzkých uliček jsou ve slumu spousty, snadno v nich ztratíte pojem o tom, kde se zrovna nacházíte. Po tréninku. Trenér Twaliba Mubiru alias „Tanker“ sleduje vyčerpaného svěřence. Vedro. Fyzicky náročné tréninky probíhají v plechové místnosti, která nemá okna, jen vchodové dveře. Teploty občas šplhají k nesnesitelným hodnotám. Úspěchy. Pod vedením Twaliba „Tankera“ Mubiru dosáhli boxeři solidních výsledků. Několik jeho žáků se proboxovalo na mezinárodní úroveň.
foto Marcel Koláček

Fotograf Marcel Koláček se vydal do největšího afrického slumu Kibera, který se rozkládá na území keňského hlavního města Nairobi.

Shluk ohromného množství chatrčí a domků – největší africký slum Kibera, čtvrť keňského hlavního města Nairobi – bývá vykreslován jako temné a nebezpečné místo. Fotograf Marcel Koláček se tam vydal spolu s českými filmaři a jeho poznatky se od obvyklých představ o takových místech trochu liší. „Již jsem se pohyboval v jiných slumech a na základě osobní zkušenosti musím říci, že Kibera není nutně jen zoufalé místo pro zoufalé lidi,“ říká. Jedním z neočekávaných zážitků jsou třeba organizované boxerské tréninky.

…

Možná žije ve slumu Kibera 170 000 lidí. Nebo se možná v tom místě o rozloze pouhých dva a půl kilometru čtverečních mačkají až dva miliony obyvatel.

První, nižší údaj pochází z keňského sčítání lidu z roku 2009; Kibera je totiž částí keňského hlavního města Nairobi, od jeho centra je vzdálená jen pět kilometrů. Druhé, vysoké číslo o obyvatelstvu je starší, nejspíše nadsazený odhad. Český fotograf Marcel Koláček, který se vydal do Kibery fotit, uvádí, že sami místní odhadují populaci na něco mezi 800 tisíci a 1,2 milionu, skutečně spolehlivé statistiky však neexistují.

Třiatřicetiletý Koláček odjel do Kibery loni v létě pomáhat týmu českých dokumentaristů. „Fotografoval jsem tam každodenní život a měl jsem týmu dodat určitý počet fotografií,“ říká. Obyvatelé slumu se potýkají s nízkou úrovní hygieny, hromadami odpadků a nemocemi jako HIV nebo tyfus. Pracují obvykle jen nárazově. Přesto má Kibera různé tváře. „Je tam dostupnost téměř všeho, na co si vzpomenete. Od jídla přes textil až po nejnovější elektroniku. To vše za velice příznivé ceny. Zapomeňte na představu planiny, kde je televize futuristický pojem a děti tu pobíhají s nafouklými bříšky. Kibera nabízí naprosto vše, co potřebujete, a ještě něco navíc,“ vysvětluje fotograf.

Jednou z věcí, kterou slum nabízí, jsou i kroužky boxu. Tento sport totiž může dostat tamní chlapce pryč z Kibery – tedy když jim to v ringu jde. „K boxu jsem se dostal ve spolupráci s dokumentárním týmem. Fotografováním jsem strávil necelý den. Měl jsem štěstí, že jsem mohl fotografovat kluky zcela přirozeně, nevšímali si mě, po prvotní nervozitě se zcela uvolnili a přestali mně věnovat pozornost, jako bych tam nebyl.“

Příběhy ze slumu

Marcel Koláček se dostal do projektu českých dokumentaristů Příběhy z Kibery na podzim 2015, několik měsíců před svým odjezdem. Prvotním impulzem k natáčení byl přitom dlouholetý výzkum odbornice z katedry rozvojových studií olomoucké Palackého univerzity Evy Krutílkové. Spolu s Jiřím Paszem a keňskými kameramany bratry Raphem a Simonem Okongo pak vymysleli financování projektu: vybírali od fanoušků prostřednictvím crowdfundingové sbírky.

Dokumentaristé se snaží zkoumat fenomén slumů z netradičního pohledu. Jak se píše na webu projektu kiberastories.cz, zajímají se o „hrdiny všedního dne – lidi, kteří i přes veškerou bídu, která je obklopuje, dokázali najít způsob, jak vybočit z davu kolem a rozvíjet svou komunitu.“

Možná se právě takoví lidé ukrývají i mezi boxujícími chlapci. •