Trumpovo vítězství a nemoc katastrofismu

Jakkoli dnes americkými voliči (a nejen jimi) lomcují emoce, příznivci i odpůrci nově zvoleného prezidenta Donalda Trumpa by se velice pravděpodobně shodli na jednom, byť taky nejspíše jediném závěru. Že totiž systém a společnost jsou nemocné.

Oba tábory se samozřejmě zásadně liší v otázce, zda je Trump lékařem, který onu chorobu vyléčí, nebo zda naopak blonďatý byznysmen sám onu nemoc představuje a je jejím symptomem. Tak či onak zde vidíme hlasitou, spektakulární vzpouru voličů proti dosud hlavnímu politickému proudu, proti takzvanému „establishmentu“. Ponechme nyní stranou jistou komičnost takové generalizace a zmatky kolem toho, co vlastně establishment představuje: vždyť i lidé, kteří sami vyrostli v elitním prostředí, často na elitu nadávají. Jisté je, že se dnes široké vrstvy občanů domnívají, že politici, „všichni ti nahoře“ selhávají při řešení situace, která se zdá být opravdu kritickou. A že je tudíž nutná změna za každou cenu, dokonce i za cenu, že zvolíme někoho, o kom máme pochybnosti, ale volíme ho, protože podle nás nepatří k oné nenáviděné třídě. „Hlas pro Trumpa je Molotovův koktejl. Je sestaven tak, aby udělal co největší škody,“ napsal Nathan J. Robinson, šéfredaktor magazínu Current Affairs.

Tento výrok je pozoruhodný v mnoha ohledech. Například v tom, že naznačuje další zajímavou otázku. Opravdu je dnešní stav americké demokracie tak vážný, aby si vyžadoval řešení Molotovovým koktejlem? Odpověď přitom nemá jen americký kontext, dojem velké krize se v současnosti šíří napříč západními společnostmi.

Trumpovi boháči

K pocitům zloby samozřejmě existují v USA i v západních tržních ekonomikách velice reálné důvody. Mnohé už byly popsány tolik, že se stávají pomalu klišé (což ovšem neznamená, že nejsou pravdivé). Vzniká vrstva stále bohatších lidí, zatímco střední třída, na níž kdysi západní demokracie stála, slábne. Mnoho amerických dělníků ztratilo v posledních letech práci a muselo si najít novou mimo svou profesi; často přitom kombinují několik úvazků najednou. Právě státy takzvaného rezavého pásu na severu USA, průmyslové oblasti, které v éře globální ekonomiky upadly, rozhodly o Trumpově zvolení. Jsou zde i další neekonomické důvody vyvolávající hněv a strach: obavy z terorismu či z demografického vývoje, kdy se donedávna dominantní bílá americká populace zmenšuje a třeba hispánská menšina naopak roste.

Přesto lze najít argumenty, že nejde zdaleka o vyčerpávající seznam příčin vzpoury, jež mimo jiné vynesla Trumpa do křesla prezidenta. Při hlubším pohledu na jeho voliče narazíme na fakta, která do toho obrazu nezapadají: již zmíněné populární závěry nevyvracejí, jen ukazují, že může jít o širší jev. Podle exit polls, průzkumu na velkém vzorku dotázaných pořízeném v den amerických voleb, to nebyla chudina, kdo zvolil Trumpa. Lidé s nižšími příjmy byli zastoupeni více mezi voliči Clintonové, vyšší a vysoké příjmové skupiny hlasovaly spíše pro Trumpa. Údaje tohoto typu přitom nejsou zdaleka jediné. Portál FiveThirtyEight, respektovaného statistika Nata Silvera, zkoumal Trumpovy příznivce už před několika měsíci a zjistil víceméně totéž: trumpovci vydělávají vždy o něco více, než je průměr.