Guru českých barmanů

Když si čtete o Václavu Vojířovi – a když s ním pak mluvíte – můžete získat pocit, jako byste právě podnikali barvitý výlet do historie posledního čtvrtstoletí České republiky. Slovo barvitý je vskutku přiměřené. A to nejen kvůli nápojům, které kdysi, když Václav Vojíř s pražským barem Bugsy’s začínal, musely být řádně pestrobarevné, aby je zákazníci považovali opravdu za koktejly.

Barvitý je také proto, že do určité míry kopíruje lepší i horší časy, lesk i stinné stránky vývoje české společnosti konce dvacátého a začátku jednadvacátého století.

A ten příběh je barvitý též pro mě osobně. Jako bych se při zkoumání tohoto legendárního českého koktejlového baru a jeho majitele vrtal i ve svých dějinách.

Nejde přitom o pití alkoholu, majitel baru Bugsy’s pije velice málo, určitě méně než já. Nejde ani o to, že bych do toho baru pravidelně chodil. Začátky Václava Vojíře však připomínají i moje začátky v žurnalistice v devadesátých letech. Oba jsme se najednou ocitli v prostředí porevolučního optimismu, kdy se zhroutilo staré uspořádání společnosti a vy jste se mohli ve velice mladém věku stát přes noc někým, kým byste se za normální situace buď vůbec nestali, nebo byste se k výsledku museli léta pomalu propracovávat.

A tak zatímco já jsem před svými dvacetinami náhle přestal být obyčejným studentem a začal být reportérem s právem klást mladicky drzé dotazy předsedům politických stran či ministrům, Václav Vojíř přišel před svými pětadvacetinami s dvěma dalšími mladými společníky do banky požádat o úvěr. O úvěr na drzý projekt, který mu spousta (starších) lidí v oboru mírně řečeno rozmlouvala.