Milion oktávií

Někdy okolo pětatřicátých narozenin mi začalo docházet, že chci druhou půlku života strávit něčím víc naplňujícím než excelovou tesařinou v korporátním oupnspejsu. Do psychoterapeutického výcviku jsem nastoupil v roce 2006 – Facebook zrovna přivítal první české uživatele. Klienty jsem začal nabírat o tři roky později – na svět přišlo tlačítko To se mi líbí. Pamatuju si to i po čtvrt století do takových detailů, protože naprostou většinu z 4957 klientů, které jsem napočítal, ke mně dostaly právě sociální sítě.

Začalo to Facebookem. Nemůžu se kvůli němu soustředit na psaní diplomky, kňourali mi na gauči studenti. Všechny spolužačky z gymplu sdílejí fotky svateb a dětí, a já nemám ani kluka. Moje příspěvky mají sotva pět lajků, to jsem tak nezajímavej a nevtipnej? Pak přišel Instagram. Zaťatá pěst bouchala do sedačky: tihleti se zrovna koupou na Kubě a tamti v Laosu – a já vydělám sotva na Chorvatsko. Chodím do fitka čtyřikrát týdně, proč nemám six pack jako ostatní? Pak nastoupil Grindr, Tinder a Snapchat. Uklouznout nikdy nebylo snazší a za mnou se chodili vybrečet ti, kteří uklouzli, ti, se kterými uklouzli, i ti, kteří se o tom uklouznutí nakonec dozvěděli.

Obyčejné, potenciálně spokojené životy se v panoptiku sociálních sítí proměňovaly v živé betlémy nudy a nenaplněných očekávání. Bylo úplně jedno, na čem zrovna všichni od rána do večera viseli, všechny sítě fungovaly jako továrna na frustraci. Některé vydržely být populární patnáct let, některé patnáct měsíců. Masa chlubilů a čumilů se nakonec vždycky přelila jinam. Někdy z investorů stačila udělat miliardáře, častěji zoufalce nabízející vybavení nedozírných serveroven hluboko pod nákupní cenou komukoliv, kdo si to železo odveze. To nás mělo trknout poprvé.

Taky nás mělo varovat, jak rádi se lidi rochnili v odposleších a únicích informací. Pořád si pamatuju tu mánii na začátku století, když unikly telefonáty fotbalových bafuňářů. Doteď mi do telefonu občas někdo zahlásí: Kamaráde, můžeš mluvit? Kolikrát se někdo napálil, když pomlouval ostatní ministry u zapnutého mikrofonu, kolikrát nějací onanisti vytáhli hvězdičkám showbyznysu z telefonů nahé fotky. A všechny ty leaky tisícovek, milionů stran tajných dokumentů: WikiLeaks, Edward Snowden, Panama Papers. Rok co rok nová rozkrytá síť konspirací. Nemyslím, že by přitom jakákoliv z těch afér cokoliv reálně změnila, nepamatuju si, že by někdo kvůli nim šel před soud nebo aspoň prohrál volby. No tak jsme krátili daně a stříleli z vrtulníku do civilistů, ale kdo je dneska svatej? Nikdo, jen se do toho začtěte pořádně, na druhý tam jsou taky pěkný svinstva!

Není náhoda, že se WikiLeaks na internetu objevily ve stejnou dobu jako to legendární porno s dvěma holkama, co nakadí do hrnečku. Lidi se vždycky rádi dívali na fekál všeho druhu a moralizoval nad tím málokdo. Tedy dokud se leaky týkaly těch nahoře: politiků, milionářů, fotbalistů, hereček. Dokud nepřišel Leak s velkým L.