Všichni přišli v černém

Když koncem května zemřel Andy Fletcher z Depeche Mode, ve vzpomínkách jsem se vrátil do března 1988 a k události důležité pro mě i pro vývoj v naší zemi.

Mladí lidé si už neumí představit tehdejší situaci – západní muzikanti u nás nesměli vystupovat, všechno měla pod palcem agentura Pragokoncert. Ta dovážela umělce ze Sovětského svazu nebo posílala Vaška Neckáře na Kubu, ale nás zajímaly jiné kapely, jejichž desky jsme si kopírovali na kazety – spiklenectví vedlo ke zbožštění hudebníků, po kterých byl hlad.

Ve druhé půlce 80. let umožnili těmhle idolům vystupovat v Maďarsku, kde na Népstadionu zahráli Genesis, Bruce Springsteen nebo Peter Gabriel, v což jsme u nás nemohli doufat, ale do Maďarska se dalo jezdit. Psal jsem reportáže do Mladého světa, se Springsteenem se dokonce i setkal a v článcích tlačil myšlenku, že bychom to měli chtít i u nás.

Do redakce začalo chodit takové množství koresponďáků s tímto požadavkem, že kvůli nim nechala šéfredaktorka koupit prádelní koše. Tisíce koresponďáků se staly argumentem, jehož tlaku Pragokoncert ustoupil a domluvil se s kapelou, která vyvolávala fanatickou oddanost – umožnil koncert Depeche Mode v pražské Sportovní hale.

Když táhly Holešovicemi zástupy fanoušků v černém, byla to fantazie – potvrzení, že máme společný zájem a dovedeme se kvůli němu domluvit. Koncert mě sice hudebně nenadchnul, ale drtivá většina ostatních byla u vytržení; šlo o nanebevzetí Depeche Mode a demonstraci toho, že tady bolševika nechceme.

Došlo mi, že nazrává čas změny.