Skrytý půvab coververzí
9. března 2017
Reportér 3/2017 · Číslo 31O překvapivé síle některých převzatých písní.
V éře, která přeje všestranným tvůrcům, ustupují převzaté písně neboli coververze do pozadí. Už se na ně nespoléhá tolik jako dřív, kdy v populární hudbě platilo dělení na zpěváky a klasickou dvojici skladatel – textař. Zatímco dříve bylo určitou povinností popasovat se s takzvanými standardy, v současnosti hrají rádia Anetu Langerovou, Tomáše Kluse, Lenny, ba i Radůzu: zkrátka muzikanty a tvůrce v jednom, naplňující beze zbytku smysl tradičního výrazu singer/songwriter.
Pokud se nyní interpret rozhodne přezpívat cizí skladbu, činí tak pro potěšení, nebo ostatním cosi vzkazuje. Když pánové Havelka a Tvrdý vydali album U nás v garáži s moderními variantami hitů kapel Garáž, Půlnoc a Psí vojáci, se sympatickou drzostí dali najevo, že v dospívání dýchali stejný vzduch jako tihle zdánlivě nedotknutelní hrdinové. Totéž platí o překvapivě krásné verzi Slunečného hrobu v podání souboru Musica Folklorica, která zahajuje album Bazarem proměn – pocta Vladimíru Mišíkovi.
Koketování s idoly však vyžaduje pevné nervy, a to i v případě, že jste sám idol. Bruce Springsteen si musel hodně věřit, když dva dny po smrti Prince zahrál naživo jeho baladu Purple Rain. Díky úžasnému nasazení tuto výzvu proměnil v triumf. Ale byl to risk.
Podpořte Reportér sdílením článku
Publikoval hlavně v Lidových novinách, dále v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách, Rock & Popu, Crossroads, na serveru Aktuálně. Spolupracoval s Českým rozhlasem. Patří k redakčnímu kruhu magazínů UNI a Rock & All. Překládá hudební biografie, je autorem knižní trilogie Příběhy písní. Působí ve sdružení Osamělí písničkáři.