Za Natem Hentoffem

Když zemře hvězda pop-music, ví to celý svět. Umírá-li hudební publicista, dozví se to zpravidla jen nejbližší spolupracovníci a přátelé. S Natem Hentoffem, legendou americké hudební žurnalistiky, je to ale jiné. Sedmého ledna letošního roku odešel na věčnost a za pár hodin už lidé četli jeho nekrolog ve všech významných periodikách. Jedenadevadesátiletý autor patřil k nejvýznamnějším jazzovým kritikům. Hentoffovy rozhovory s Dukem Ellingtonem, Dizzym Gillespiem či Paulem Whitemanem v knížce Hear Me Talkin’ to Ya: The Story of Jazz by the Men Who Made It patří k naprosté klasice.

Půl století hltali fanoušci kvalitní muziky jeho recenze v časopise Village Voice, kde Hentoff našel útočiště poté, co ho vyhodili z magazínu Down Beat, protože se snažil zaměstnat afroamerického přispěvatele. Od roku 1960 vybíral interprety pro jazzový label Candid Records, kde díky němu vyšla alba Charlieho Minguse či Maxe Roache. Dodnes se citují pasáže z průvodních slov, která napsal k zásadním albům Boba Dylana, Arethy Franklinové a Raye Charlese. Nat Hentoff rovněž hlasitě hájil občanská práva a celkem vydal třicet knih, včetně svých pamětí. Oblibu si získaly i jeho rubriky v Playboyi, New Yorkeru či v denících Washington Post a New York Times. •