Burianův kocour

O nové knize fejetonů.

Závidím písničkáři a spisovateli Janu Burianovi, že se z jeho fejetonů, které tolik let uveřejňuje v různých médiích, nestala nezáživná rutina. Už z nich poskládal čtyři knihy, naposledy letos, kdy je shrnul do publikace Kocouří pohled a načetl na stejnojmenné CD.

Co si budeme povídat, literárně publicistické texty tohoto typu se píší především pro obživu a mnohý autor si z nich takzvaně dělá trafiku. Ba co víc, každý fejetonista musí nejdříve přesvědčit sám sebe, že si opravdu pořád něco o něčem myslí a lidé o všechny jeho názory stojí. Je těžké být fejetonistou a zůstat soudným, neztrácet vtip a nemlátit prázdnou slámu.

Jan Burian však čtenáře nenudí. Ne vždy se trefí do černého, nicméně jeho způsob psaní mne už mnohokrát přivábil k věcem a problémům, s nimiž jinak nemám absolutně nic společného. Tak třeba Island: v životě jsem nepotřeboval vědět, jak se jmenuje jaký gejzír, severská literatura není můj šálek kávy… A přece jsem před časem přelouskal za pár večerů doplněnou verzi jeho islandského cestopisu.

Nyní se neméně bavím u historek z nemocnic, jichž si Honza v poslední době užil do sytosti. A postřehy z Burianových zájezdů a koncertů pro mládež, zařazené do oddílu s příznačným názvem Co tu dělá ten tlustej dědek?, jsou zkrátka k nezaplacení.