Jurkovičova cesta k hudbě
5. června 2016
Reportér 06/2016 · Číslo 22Možná je to jen dojem otce, který má malé děti a několikrát týdně je vodí do „zušky“, tedy základní umělecké školy, kde se potkává se zástupy jiných utahaných rodičů: zdá se mi, že hudební výchovy, různých sborů a kurzů hry na kytaru či flétničku je v poslední době hrozně moc. Ne každý přitom ví, jak dítě k hudbě přivést, jak ho k ní skutečně připoutat, aby pro ně – řečeno příšerným slovníkem moderních vychovatelů – nebyla pouhou „volnočasovou aktivitou“.
Kdybych byl ředitelem takové ZUŠ, doporučil bych kantorům přečíst si esej nedávno zesnulého zpěváka, skladatele a pedagoga Pavla Jurkoviče Na cestách k hudbě. Nejlépe dohromady s jeho vzpomínkami Otvírání paměti. Žák a propagátor metody Carla Orffa, autora skladby Carmina Burana, to s dětmi určitě uměl; nepodceňoval fakt, že malá osůbka provázená rytmem písničky nebo říkadla se vyvíjí rychleji a lépe než ta, které máma nikdy nezpívala. Neubíjel dětskou tvořivost zbytečným poučováním, nevěřil na absenci hudebního sluchu. Neměl rád soutěživost a školometský přístup. „Na mučidlech not a rožni takzvané teorie se zmítá a škvaří dítě, které by raději hrálo, zpívalo nebo tancovalo,“ rozčiloval se. A přidával své krédo: „Naděje je moje povolání, těšení můj motor.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Publikoval hlavně v Lidových novinách, dále v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách, Rock & Popu, Crossroads, na serveru Aktuálně. Spolupracoval s Českým rozhlasem. Patří k redakčnímu kruhu magazínů UNI a Rock & All. Překládá hudební biografie, je autorem knižní trilogie Příběhy písní. Působí ve sdružení Osamělí písničkáři.