Jurkovičova cesta k hudbě

Jak přivést děti k hudbě.

Možná je to jen dojem otce, který má malé děti a několikrát týdně je vodí do „zušky“, tedy základní umělecké školy, kde se potkává se zástupy jiných utahaných rodičů: zdá se mi, že hudební výchovy, různých sborů a kurzů hry na kytaru či flétničku je v poslední době hrozně moc. Ne každý přitom ví, jak dítě k hudbě přivést, jak ho k ní skutečně připoutat, aby pro ně – řečeno příšerným slovníkem moderních vychovatelů – nebyla pouhou „volnočasovou aktivitou“.

Kdybych byl ředitelem takové ZUŠ, doporučil bych kantorům přečíst si esej nedávno zesnulého zpěváka, skladatele a pedagoga Pavla Jurkoviče Na cestách k hudbě. Nejlépe dohromady s jeho vzpomínkami Otvírání paměti. Žák a propagátor metody Carla Orffa, autora skladby Carmina Burana, to s dětmi určitě uměl; nepodceňoval fakt, že malá osůbka provázená rytmem písničky nebo říkadla se vyvíjí rychleji a lépe než ta, které máma nikdy nezpívala. Neubíjel dětskou tvořivost zbytečným poučováním, nevěřil na absenci hudebního sluchu. Neměl rád soutěživost a školometský přístup. „Na mučidlech not a rožni takzvané teorie se zmítá a škvaří dítě, které by raději hrálo, zpívalo nebo tancovalo,“ rozčiloval se. A přidával své krédo: „Naděje je moje povolání, těšení můj motor.“