Když Hanoj volá: Dej Bůh štěstí

Podívala se na stůl a začala slzet dojetím. Na talíři před ní ležely plněné knedlíky se zelím a uzeným masem – tak, jak si je postarší Vietnamka v restauraci v Hanoji objednala. Tak, jak je byla zvyklá jídat před třiceti lety, když pracovala v továrně ve Zlíně.

Lidí s českou zkušeností žijí dnes ve Vietnamu desetitisíce. A někteří z nich chtěli mít i po návratu domů možnost objednat si svíčkovou, guláš a řízek. Ti podnikavější tak založili české hospody, které zbytek pravidelně navštěvuje.

Hanojský Zubr

Jedna z hanojsko-českých restaurací se svým zaměřením chlubí už cedulí nad vchodem. Vstoupíme, a najednou se ocitneme v jiném, povědomém světě: popíjíme české pivo, z reproduktorů zní hlas Richarda Krajča a číšník nám nese na stůl smažený sýr. Ale česky ani anglicky obsluha nemluví, v jídelním lístku vedle českých jídel najdete i polévku pho či jarní závitky – a za oknem je rušná ulice Hanoje, na které troubí desítky motorek.

Ťukáme si půllitrem s Vietnamcem, který sedí proti nám. „Vaše pivo tady má vynikající pověst,“ líčí Nguyen Quang Ninh, známý jako Nico, kterému podnik jménem Czech Beer Zubr patří. „V Hanoji se pivo vaří teprve půl století. Nemá zdaleka takovou tradici a chuť jako to vaše.“

V Československu, respektive v České republice strávil 27 let. Poprvé se tam dostal se skupinou krajanů v roce 1988, v rámci mezivládní dohody komunistických režimů obou zemí. Po sametové revoluci se řada Vietnamců rozhodla vrátit domů, Nico však zůstal. Tak jako mnoho jeho krajanů se živil obchodem: sháněl levné zboží a prodával ho ve večerce. Nejprve na Letné, kde se skamarádil třeba se svým tehdejším sousedem Petrem Mukem (také jeho písničky v hospodě často pouští), pak na Žižkově. „Vzpomínám na to rád. Praha je krásná,“ říká nostalgicky šedesátiletý muž.