Brexit: Šance napravit Unii

Londýn i Brusel na jakékoliv rozhodnutí budou muset reagovat, což je vzhledem k tomu, jak dynamicky se mění současný svět, jen dobře. Právě tak je dobře, že pádný důvod pro změny přichází zevnitř, a to dříve, než by k nim byla Unie donucena vnějšími silami. Debata o brexitu totiž poskytla Unii čas – jednu z nejdůležitějších geopolitických veličin.

Příklad skvělé adaptace

Na první pohled se zdá, že geopolitika se věnuje prostoru. Skutečně tomu tak je, ale prostor není jedinou dimenzí, které geopolitická zkoumání věnují pozornost. Chápeme-li geopolitiku jako analytickou metodu, s jejíž pomocí je možné zmapovat distribuci síly v prostoru, a díky tomu vyhodnotit, kdo a proč je silný, respektive slabý, musíme vždy brát v úvahu i čas. Mocenská změna, a to dokonce i v případě nejkoncentrovanějšího pokusu o její provedení, kterým je válka, nenastává hned, většinou ani rychle. Mocnost či mocnosti, které jsou v daný okamžik s distribucí moci a podobou systému mezinárodních vztahů spokojené, se snaží svou sílu a existující status quo udržet, mocnosti nespokojené usilují o změnu. Má Británie důvod být nespokojená?

Do integračního uskupení, které se dnes nazývá Evropská unie, vstoupila po mnoha komplikacích až roku 1973. Mohla se ho přitom účastnit již od začátku, ale když se integrace po druhé světové válce rodila, měly britské elity pocit, že jejich země sice leží vedle Evropy, ale díky impériu představuje kvalitativně jiného, globálního aktéra – s jinak definovanými zájmy, jinde ležícími zdroji a jinak nastavenou odpovědností. V roce 1973 však již impérium neexistovalo – až na malé teritoriální zbytky. Velmi podobně na tom byl i britský průmysl, bez nějž by impérium nikdy nevzniklo. Za dobu, po kterou je Británie v Evropské unii, se někdejší kolébka průmyslové revoluce změnila na jednoho z nejdůležitějších poskytovatelů služeb, ať již v bankovnictví, pojišťovnictví či oblasti ekonomického poradenství. Britská existence „v Evropě“ je skvělou ukázkou úspěšné adaptace na změněné podmínky, kterou jen málo zemí se silným mocenským potenciálem zvládlo tak hladce, a bez nadměrného krveprolití. Stačí se podívat na případ Německa, Itálie nebo Japonska.

Schopnost adaptovat se na změněné podmínky byla Charlesem Darwinem identifikována jako klíčová podmínka pro „přežití“. Nikoli síla, jak se mylně domnívali například autoři německé geopolitické školy (a nebyli v tom sami), ale adaptabilita je klíčem k úspěšnému přežití. A na notoricky známých příbězích tří zmíněných zemí se je možné vrátit k otázce času. Elity Německa, Itálie či Japonska svého času dospěly k přesvědčení, že pozice jejich zemí v mezinárodním systému je „nespravedlivá“, neboť se pozdě sjednotily, respektive modernizovaly. Situaci se rozhodly odstranit za použití síly a pohořely. Británie, která ze všech zemí světa dokázala nejlépe a nejdříve využít možností, které vyplynuly z průmyslové a vědecko-technické revoluce, se stala první globální mocností. Její potenciál se však v průběhu dvou světových válek vyčerpal a na poli globálního lídra ji vystřídaly USA.

Myslet imperiálně!

Když byla Británie na vrcholu, disponovala největší námořní mocí, jednou z největších armád světa (většina vojáků byla rekrutována v Indii), měla největší ekonomiku a Londýn byl největším finančním trhem. Politika takzvané skvělé izolace (splendid isolation), kterou se velmoc odstřihla od nežádoucích či nevýhodných závazků, byla provázena unikátní schopností projektovat fyzickou i hospodářskou sílu téměř kamkoliv. Sir H. J. Mackinder, velký britský imperialista (podobně jako Joe Chamberlain nebo Winston Churchill), však měl o osudy Impéria obavy a burcoval veřejné mínění i parlament výzvou: „Myslete imperiálně!“. Tvrdil, že pokud se Angličané budou více než o problémy Indie či Afriky věnovat historii Anglie v době Richarda Lví srdce a Robina Hooda, povede jejich krátkozrakost k pádu impéria a Anglie se opět stane malým ostrovem u evropských břehů. Britské nadvládě nicméně nakonec nezlomila vaz přílišná koncentrace na vlastní středověk, ale neschopnost tehdejších elit, až na čestné výjimky, uvědomit si, jak velký destruktivní potenciál se objevil na kontinentě, s nímž Británie nechtěla mít nic moc společného, ale od jehož břehů nemohla odplout.