Vladimír Mečiar: Všichni politici tušili, že rozdělení federace je nevyhnutelné

Kdy jste si uvědomil, že Československo je jako stát odsouzeno k zániku?

Vzpomínám si na jednání, které vycházelo z podnětu české a slovenské vlády o kompetencích a demokratizaci veřejné správy. Dopadlo zle. Předložené návrhy byly zamítnuty a vznikl státní útvar ani ryba, ani rak. Československo už nebylo funkční federací, ale republiky také neměly ještě výkonnou moc.

Proč k tomu došlo?

Tento závěr byl přijat, protože za zády jednajících stran došlo k dohodě mezi VPN (slovenská zastřešující porevoluční politická organizace – pozn. red.) a křídlem prezidenta Václava Havla v Praze. S tím, že Slováci od toho odstoupí. Na jednání mi byla proti mé vůli odňata pravomoc vést slovenskou delegaci, na mé místo nastoupil šéf parlamentu a Praze ve všem ustoupil. Po tomto jednání jsme se sešli s Petrem Pithartem (předsedou české vlády v letech 1990 – 1992 – pozn. red.) a já jsem mu oznámil, že federace definitivně skončila. Zůstává jen vymyslet, jak ji technicky ukončit. Psal se listopad roku 1990.

O půl roku později, v dubnu 1991 jste byl odvolán z funkce předsedy slovenské vlády. Ale už za rok v létě jste slavil s vámi založeným HZDS vítězství ve volbách. Co byl podle vás klíčový faktor, kvůli kterému jste vyhrál?

V první řadě si musíte uvědomit, že situace na Slovensku byla velmi složitá. Slováci mě brali jako člověka, který vyjadřuje jejich zájmy. Tím chci říct, že rozhodnutí o pádu vlády nevyplývalo z toho, že by lidé nechtěli moji vládu. V podstatě došlo k dohodě mezi Fedorem Gálem (šéfem Republikové rady VPN – pozn. red.) a Václavem Havlem, že vymění vládu na Slovensku.

Co tím podle vás chtěli získat?

Měli pocit, že se tím vyřeší československý problém. Pro mě osobně to byl signál, že Československo je v zoufalé situaci, když se federální politici uchylují k něčemu takovému. Nic se tím přece nevyřeší, všechno bylo ještě horší. Mně to bylo jasné, proto jsem všem svým spolupracovníkům dal jednoduchý pokyn: „Nemluvte před nikým o rozpadu Československa, ale připravujte se na něj. Den D přijde dřív nebo později.“ Nejvíce mě překvapila reakce obyčejných Slováků.

A ta byla jaká?

Reagovali velice spontánně. Podporou na shromážděních nebo třeba dopisy. Věděli jsme, že s VPN neuděláme nic. Považoval jsem to za mrtvý projekt. Komunisté byli samozřejmě také mimo hru. Cítil jsem tedy, že je zde prostor pro vytvoření nového občanského hnutí. Jeho cílem bylo sjednotit různé proudy ve slovenské společnosti, které mají pronárodní orientaci a budou hledat řešení nastalé krize. Média nám už tehdy házela klacky pod nohy a nechtěla dávat prostor, takže jsme vše řešili skrze osobní kontakt s běžnými lidmi. Co šlo říct jednou na televizní obrazovce, museli jsme říct stokrát na setkání s občany. Aspoň jsme měli možnost sledovat jejich reakce.

Ovlivnil váš zmíněný odchod z funkce předsedy vlády v roce 1991 nějak váš postoj k federaci?