Rozdělení, ale blízcí

S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsem vlastně pohrobkem Československa. Bývalou federaci jsem jako ročník 1995 svým narozením minul o tři roky. Přesto mám v sobě krev obou národů bývalého společného státu.

Můj otec pocházel ze Slezska, moje matka je zase z východoslovenské Sniny, známé díky bývalé zbrojovce Vihorlat. Ovládám plynně obě řeči a rozumím, a byl bych tak dost možná kvůli svému životopisu ideálním kandidátem na funkci v libovolné federální instituci.

Bohužel takovou šanci jsem nikdy nedostal. Alespoň jsem měl ale od mládí možnost poznat rozličná zákoutí bývalé federace. Od malička jsem jezdil na Slovensko za půlkou rodiny své maminky. Plynně jsem se naučil slovensky a dodnes mám ke Snině hluboké pouto a považuji ji za svůj druhý domov. Stejně tak jako je pro mě domovem rodné místo mého otce, vesnice Horní Bludovice nedaleko Havířova.

Už jako malému chlapci mi ale docházely rozdíly, které mezi Prahou, Slezskem a východem Slovenska v mnoha ohledech panují. A při prohlížení zeměpisných atlasů jsem kvůli své lásce a paměti na vlajky následně zjistil, že existoval stát, který měl stejnou vlajku jako Česká republika, avšak několik let před mým narozením zanikl. Od té doby se táhne můj zájem pochopit, co svedlo obě tak rozdílné půlky bývalého Československa dohromady a proč byl jejich rozvod tak klidný.

Že nejsme Balkán

Texty, které od strany 18 tištěného vydání Reportéra předkládáme čtenářům (nebo zde na webu), jsou vlastně snahou zjistit a popsat, proč se rozdělení odehrálo. Ať už jde o hlavní článek, nebo o rozhovory s tehdejšími premiéry Klausem a Mečiarem, pokusil jsem se o kritickou reflexi tehdejších událostí a zaznamenání pamětí klíčových politických aktérů – dokud je to ještě možné.