Milý příteli, federace je v … Třicet let od dělení Československa

Ta vzpomínka se váže k době dávno před rozpadem Československa. Václav Klaus ještě nebyl v politice: pracoval jako ekonomický expert a pořádal neoficiální odborné semináře, které tajná policie komunistického režimu považovala za podezřelé. Dnes vzpomíná, jak s dalším ekonomem a budoucím politickým souputníkem Janem Stráským chodili na zimní turistické pochody – a jednou se vydali po vnitřní hranici federace mezi Českou a Slovenskou republikou. Šli od severu na jih. „A během putování po této bývalé hranici jsme k mému naprostému šoku (…) viděli hraniční kameny Slovenského státu,“ říká Václav Klaus v rozhovoru pro magazín Reportér.

Klaus coby Čech považoval těch několik let druhé světové války, kdy Češi a Slováci nežili v jednom státě, za historickou výjimku. Tehdy však, jak dnes říká, pochopil, že „to rozdělení něco vyjadřovalo“. „Že jde o něco hlubšího, skrytého v duši celé země a národa. To byl moment, na který nikdy nezapomenu,“ vzpomíná dnes Klaus. Hraniční kameny nejenže nikoho nenapadlo dát pryč, ale zároveň to podle něj ukazovalo, „že to byl pevný bod uvažování celé řady lidí na Slovensku“.

Nutno upřesnit, že Václav Klaus netvrdí, že už tehdy předvídal konec Československa. Ale přihodit se to podle něj nakonec muselo a on to víceméně pochopil již před srpnovým jednáním v brněnské vile Tugendhat před třiceti lety – tedy jednáním, kterého se účastnil coby předseda vlády České republiky a šéf ODS, jež zvítězila v červnu ve volbách v české části federace. Jeho protějškem byl tehdy v noci z 26. a 27. srpna Vladimír Mečiar, slovenský premiér a předseda Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které naopak zvítězilo ve slovenské části federace. Po tomto jednání poprvé zaznělo, že k 1. lednu 1993 vznikne samostatná Česká republika a samostatná Slovenská republika – tudíž se dnes toto datum považuje za den osudového rozhodnutí.

Avšak i další aktéři tehdejších jednání dnes říkají, že signály, že vývoj skončí rozdělením, přicházely dříve. Vladimír Mečiar vzpomíná na jednání v listopadu 1990, kdy byly jeho návrhy týkající se kompetencí federace a národních republik zamítnuty. „Po tomto jednání jsme se sešli s Petrem Pithartem a já jsem mu oznámil, že federace definitivně skončila,“ vzpomíná Mečiar, podle něhož bylo Československo už v podstatě rozložené a rozdělené měsíce před volbami v červnu 1992.

Někdejší místopředseda České národní rady Jan Kalvoda, posléze místopředseda české vlády a šéf Občanské demokratické aliance – koaliční strany ve vládách let 1992 až 1997 –, připomíná jiné momenty. „Signálů o rozpadu federace byla v letech 1990 až 1992 celá řada,“ říká Kalvoda a poukazuje k jednání zástupců republikových parlamentů, z něhož vzešel návrh právního dokumentu, jímž by se federace, jak požadovala slovenská strana, obnovila znovu „zdola“: tedy smlouvou mezi Slovenskem a Českou republikou. Smlouva by obsahovala společný návrh nové ústavy, který by národní parlamenty poslaly do Federálního shromáždění. Stručně řečeno, proces přijetí by tak byl konformní se stávající ústavou a zachoval by právní kontinuitu Československa. Tento výsledek se považoval za průlom, jenže nevydržel dlouho. „V únoru 1992 jsme se na jednání vedení obou národních rad v Milovech shodli na návrhu státní smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Po návratu slovenské delegace do Bratislavy dohoda opět padla,“ říká Kalvoda.

Stejný moment, tedy odvolání již přijaté dohody slovenskou stranou, připomíná i předseda české republikové vlády v letech 1990 až 1992 Petr Pithart. Předsednictvo republikového parlamentu – Slovenské národní rady – tehdy již dojednanou dohodu zamítlo. „Chyběl pouhý jeden hlas, aby se to povedlo odhlasovat,“ vzpomíná Pithart. „A kdy jsem věděl, že je zle? Když byl Vladimír Mečiar zvolen v červnových volbách,“ připomíná bývalý český premiér vítězství HZDS ve slovenské části federace. Tato politická formace nešla do volební kampaně přímo s požadavkem samostatnosti Slovenska, avšak chtěla jeho svrchovanost a mezinárodněprávní subjektivitu, což se zdálo ve zjevném rozporu s principy federace: právně totiž bylo nepředstavitelné, že by existovaly tři mezinárodněprávní subjektivity – jedna federální a dvě republikové.

Výsledek voleb v červnu 1992 jako definitivní moment připomíná i bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla Michael Žantovský. „Když byly oznámeny výsledky voleb v roce 1992, věděli jsme, že je konec,“ popisuje v rozhovoru pro Reportéra tehdejší atmosféru na Hradě. Připomíná však také, co už napsal před několika lety v knize o Václavu Havlovi. Totiž vzkaz, který mu poslal jiný tehdejší poradce Václava Havla, Jiří Křižan. „Na jednom z dřívějších jednání, někdy na podzim roku 1991, mi Jiří Křižan podsunul pod stolem lísteček, na kterém bylo napsáno: ,Milý příteli, federace je v p..eli.‘ Zpátky jsem mu poslal, že to vím i bez něho,“ vzpomíná Žantovský.

Bez federálních stran

Historikové upozorňují, že na rozpad Československa bylo – s nadsázkou řečeno – zaděláno již v době jeho vzniku, na začátku dvacátého století. Jeho tvůrci přišli s konstruktem československého národa; částečně kvůli tomu, aby v očích západních vítězů první světové války ospravedlnili nový stát v nových hranicích, který předtím neexistoval. Kdyby se trvalo na tom, že Češi a Slováci jsou dvěma národy, muselo by se pak řešit, proč nová republika zahrnuje další velké etnikum, totiž Němce, jichž bylo více než Slováků.

Při formování nového státu navíc dostali Slováci slib autonomie, který poté nebyl splněn, což se do politiky opakovaně vracelo. Zatímco pro Čechy byla mnichovská dohoda roku 1938 zradou a nacistická okupace roku 1939 jednoznačným začátkem doby temna, část Slováků to přinejmenším v prvních letech vnímala jako dobu, kdy po rozbití Československa vznikl jejich historicky první samostatný stát, byť ve skutečnosti šlo o fašistický režim, závislý na Hitlerovi.