Záblesk starých dobrých časů

Derby pražských „S“. Největší zápas v kalendáři fotbalové ligy. Magické dvě hodiny, kdy se pro mnohé v metropoli České republiky zastaví život, aby následně propukly bouřlivé oslavy buď na Letné, nebo ve Vršovicích. Emoce, radost, smutek, příběhy, padouši i hrdinové. Pražské derby má zkrátka všechno.

Ale to letošní, jubilejní, 300. derby představovalo speciální akci ještě kvůli něčemu jinému. A bylo to ve vzduchu, už když jsem přicházel ke stadionu.

Elektrizující napětí i nervozitu cítí vždy těsně před derby každý fanda pražských „S“. Na jídlo a pivo jsem neměl ani chuť. Jako příznivce Sparty mě zajímalo to, abychom konečně po více než pěti letech porazili „sešívky“. Co na mě ale udělalo tentokrát dojem, byl obrovský šrumec všude okolo. Letná praskala ve švech a všechny ty věci spojené s nefunkční fotbalovou logistikou – studená klobása, nekonečné fronty na pivo či třeba fronty na záchodech – mi najednou připadaly v pohodě. Neštvalo mě to.

Důležité mi totiž přišlo, že byl stadion konečně plný. A že se klíčový zápas českého klubového fotbalu nebude hrát kvůli covidu před prázdnými tribunami. Na tohle jsem čekal dva roky a věřím, že kolegové z Vršovic v sektoru hostí měli z té věci podobnou radost jako já.

Jasně, z výsledku radost neměli. Naopak pro příznivce Sparty byl průběh derby snový. Výhra 1:0 sice byla hubená, Slavia ovšem čekala na ligovou porážku více než padesát zápasů. Po závěrečném hvizdu jste mohli vidět dospělé chlapy plakat štěstím, objímat se a řvát, zatímco jiní, samozřejmě slávisti, byli smutní. Ale tyto emoce si mohli fanouškové konečně užít osobně.

Po střechu narvaný stadion může být taková předzvěst lepších časů. Slibné budoucnosti, která by mohla znamenat, že virus přece jen dostaneme pod kontrolu a svět se vrátí zase zpátky do normálu. Snad nám to vydrží. Věřím tomu.