Díky za naději, Tokio

Těšil jsem se i loni na hry v Tokiu a doufal, že se bude závodit navzdory pandemii. Nakonec to vyšlo až letos. Bez diváků. A se sportovci v bublině.

Šlo jednoznačně o velmi zvláštní olympiádu, ne-li nejzvláštnější v dějinách. I přes svůj entuziasmus jsem rozuměl obavám části japonské veřejnosti, která akci považovala za drahou zbytečnost a spojovala si ji s šířením koronaviru. Pro jiné však byly olympijské hry v Japonsku spojeny především s nadějí. S vyhlídkou budoucnosti, v níž budeme moci zase pořádat bombastické globální akce jako olympiáda. S vidinou, že se třeba svět zase jednou vrátí do normálu. Na evropské úrovni jsme si to vyzkoušeli na Tour de France nebo na fotbalovém Euru, ale olympiáda je jiná káva. Už jen kvůli tomu mělo smysl ji pořádat.

A pak je zde přinejmenším ještě jeden další důvod. Hry jsou totiž mimořádnou příležitostí a odměnou pro sportovce, kteří obětovali léta vlastního života za cenu zdraví a duševní pohody, aby měli šanci zabojovat si o olympijské medaile. Pro ně je olympiáda ta vůbec největší výhra a důkaz, že všechna ta dřina měla smysl. Můžete být sebevětší cynik, ale vidět řvát dvojnásobného olympijského šampiona Lukáše Krpálka v legendární judistické hale Budokán, když dokázal vyhrát zlato u Japonců doma, v místě, kde se vlastně tento sport rodil – to jsou okamžiky totálního osobního štěstí i národní hrdosti. A také proto má smysl hry pořádat.