Motolský Jack Rozparovač

Na stole leží žena. Nevidím nic kromě kousku odhalené kůže na jejím krku, netuším, jak vypadá, kolik je jí let, jaký výraz má ve spánku, který za dvě tři hodiny skončí a ona se, věřme, probudí. Teď však k onomu čtverci kůže přistoupí muž s lesklým ostřím – a řízne. „Jsem takový Jack Rozparovač. Akorát že řežu se zcela opačným cílem než on,“ zasmál se předtím, než jsme vešli na operační sál.

Je krátce před jedenáctou a profesor Jan Štulík, v šestačtyřiceti letech špička ve svém oboru, právě zahájil druhou operaci toho dne. Žena, jejíž tělo je schované pod modrou plentou, má vymknutý krční obratel. Na rockovém koncertu ve Vizovicích před týdnem vylezla na ramena kamaráda, spadla – a ochrnula na ruce i nohy. „Zkusíme to spravit. Vezmeme štěp z kyčelní kosti a obratle vyztužíme,“ popisuje Jan Štulík, zatímco se řezem pod bradou propracovává až dozadu ke krční páteři. „Kvalita kosti už v tomto věku není dokonalá, stačí málo a může dojít k závažnému zranění.“

Otočím se na monitory a zarazím se. Nečtu ta čísla špatně? Protože pokud ne, tak ženě, která vyšplhala na rockovém festivalu na něčí záda, musí být dvaašedesát let. Ale oči mne neklamou, je tomu tak. Alena Tichá, ročník 1952.

Jeden po druhém

Štíhlá rockerka s dlouhými černými vlasy mne o pár dní později přivítá ve svém domku v Otvovicích u Prahy. Na ramínku kožený křivák, v televizi kanál Rebel a na obrazovce Láďa Křížek.

„Toho jsem tam ještě stihla,“ podo­tkne žena, která je už i babičkou, ovšem to slovo bych si netroufla použít. Uvaří mi kafe. Kolem krku má fixační límec a v rukou mačká rehabilitační balonky. Cit se jí postupně vrátil, ochrnutí bylo naštěstí jen přechodné. „I okurku jakžtakž oloupu, časem to bude ještě lepší, akorát – smál se doktor – šít už prý nebudu.“