Zázrak zrození. Příběh první české maminky s unikátní transplantací

Ještě s těmi šaty na svatbu počkej, babičko… Je tisíc a jeden způsob, jak dcery oznámí matkám, že jejich vnouče je na cestě. Petra Čejková se musela hodně přemáhat, aby vydržela mlčet do třetího měsíce těhotenství. Měsíce, za nímž obvykle končí ona pomyslná čára, kdy žena nechce nic zakřiknout. A to Petra opravdu nechtěla. Předchozí tři pokusy o otěhotnění nevyšly, napočtvrté se konečně usmálo štěstí.

Za dva měsíce měla mít s Markem svatbu, ale po konzultaci s lékaři se ji raději rozhodli odložit o rok, až se dítě narodí. „Mamka už byla netrpělivá. Pořád opakovala, že si musí pořídit šaty na svatbu. Tak jsem ji uklidňovala, že je ještě čas. A pak jsem jí konečně mohla ukázat fotku z ultrazvuku. Tehdy poprvé jsem viděla brečet i tátu,“ líčí devětadvacetiletá Petra.

Dojetí rodičů bylo o to větší, že to původně měla být právě Petřina matka, která by své dceři darovala dělohu, onu pomyslnou kolébku pro své vnouče. Nakonec se věci ale vyvinuly jinak.

Hlavně jestli je tam jizva!

Petra patří mezi zhruba tři tisíce českých žen, které nemají vlastní dělohu – buď o ni kvůli různým zdravotním potížím přišly, nebo se jako ona narodily s takzvaným MRKH syndromem. Diagnózu se dozvěděla v době dospívání, když se nedočkala menstruace. Ultrazvuk potvrdil vývojovou vadu s tím, že vaječníky fungují úplně normálně.

A stejně normálně Petra tuto zprávu přijala. „Bylo mi šestnáct a fakt, že jednou nebudu moct mít děti, pro mě v tu chvíli nebyl tak důležitý.“