Karle, ty mě překvapuješ

Kdyby měl Karel Pacner indiánské jméno, znělo by nejspíš: „Ten, který byl u startu Američanů na Měsíc.“ Fakt, že u toho mohl být, považoval za vrchol své novinářské kariéry, který už nic nepřekonalo. A knihu, kterou o tom napsal, bral jako splacení dluhu Američanům za to, že jeho rodičům po válce dodali několik ampulí penicilinu. Devítiletému nemocnému Karlovi ty ampule tehdy zachránily život.

Karel Pacner byl můj novinářský táta. Jeho pravidelná otázka „Co píšeš?“ zněla jako bič a běda, pokud jsem hlesla, že nic. Když jsem z redakce novin odcházela do televize, mračil se: „Papír je zábavnější.“ Před několika měsíci jsme spolu dopsali knihu, která je jedním dlouhým rozhovorem o jeho životě. Název Psaní jako posedlost vybral Karel – a jistě věděl proč. Psal každý den, do posledního dechu. Spočítal, že po domácích knihovnách je roztroušeno přes půl milionu výtisků jeho knih. A stejně mu to přišlo málo.

Při mnoha setkáních v jeho staromládeneckém bytě v pražských Stodůlkách se ukázalo, že můžete někoho znát třicet let, a přece o něm víte docela málo. Za ten rok jsem se toho dozvěděla poměrně dost. O mimozemských civilizacích, o zákulisí špionáže, o minutách, které zbývaly do atomové půlnoci. O setkání s Jurijem Gagarinem, z něhož byl Karel zklamaný, protože se „nedokázal usmát a mluvil jako stroj“. O někdejším příteli Miloši Zemanovi, který byl už tehdy, na sklonku 60. let, „sarkastický a nad všechny povýšený“. O tom, jak se Karel zapletl s komunistickou stranou, ale síti StB, která na něj vedla tajný svazek, už dokázal uniknout.

Ale úplně nejvíc jsem se toho dozvěděla o Karlovi samotném. „Víš, já jsem nikdy nebyl bojovník,“ vyprávěl mi s odzbrojující upřímností, proč i v dobách normalizace setrval v redakci Mladé fronty a snášel zásahy cenzorů, zatímco řada jeho přátel skončila v disentu. „Snažil jsem se říkat a psát pravdu tak, jak to za dané situace šlo. Někdy na hraně možností, někdy i za nimi, jindy aspoň mezi řádky. Snad to nebyla úplně špatná volba a snad jsem nikomu neublížil.“

A já se konečně osmělila zeptat, proč celá ta léta žil sám. Když totiž v redakci mluvil o nějaké ženě, byla to vždycky jeho maminka, o kterou se léta staral. „Ženatý jsem byl, ale rozvedli jsme se asi po dvou letech. Byl to můj největší životní omyl. Já to s děvčaty nikdy neuměl.“ Irenu se styděl pozvat na rande, Renatu nechtěl přivést do bytu, kde vládla autoritativní maminka, a Olinu odbyl slovy, že nejprve musí dopsat knihu. Posedlost psaním mu v životě přinesla spoustu radosti, ale taky za ni leccos zaplatil. Včetně toho, že když doma upadl a zlomil si krček stehenní kosti, byl úplně sám. A přece ještě zabojoval, zvládl operaci i první den rehabilitace. „Tak jsem to přežil!“ volal mi a já byla šťastná i vylekaná zároveň, protože vím, jak lidé rozkvetou den či dva předtím, než se navždy rozloučí.