Honza Nebojsa v Amazonii

Úmorné čtyřicetistupňové vedro. Permanentní tropická vlhkost. A všudypřítomný otravný bodavý hmyz.

Výprava má za sebou už řadu dní, kdy musela vstávat za tmy, nasoukat se do zvlhlého oblečení, které nestihlo uschnout, zhltnout kávu, nasednout do člunu s mačetami a fotografickou výbavou, pádlovat kilometry stojatou vodou bez zažehnutí motoru, který by mohl vyplašit zvířata, a večer se vracet opět smířena s tím, že na většině záběrů jsou jen větve a prchající zadky.

Ale jsou i světlejší okamžiky. V takových vystudovaný biolog Jan Dungel rozloží barevné, nožem ořezané tužky a akvarelový skicář. Musí kreslit rychle a přesně, aby zachytil to, co právě viděl. Až pak je čas na barvy, které je těžké nanést, protože občas rychle schnou, zatímco papíry naopak vlhnou. Ale zvykl si a má to tu rád. Amazonskou džunglí je posedlý od chvíle, kdy ilustroval knihu někdejšího ředitele pražské zoo Zdeňka Veselovského K pramenům Orinoka. „Neuměl jsem si představit, že bych tam nejel.“

Prodejem barevných, do detailů vyvedených skic si vydělává na své expedice. Kresby dnes sedmašedesátiletého muže se ocitají u sběratelů po celém světě a vyšly v desítkách naučných knih.

„Kladl jsem si otázku, proč v době digitální fotografie má někdo potřebu zvířata malovat. Teď už to vím,“ říká kameraman a dokumentarista Vladimír Šimek, který byl s Janem Dungelem na třech expedicích a nyní o něm natočil už druhý film. „Pochopil jsem, jak je těžké zvíře vyfotit, aby byly všechny znaky rozpoznatelné, včetně třeba tečky na zobáku. Honza dokonale zná stavbu těla zvířat a opakovaným pozorováním je dokáže namalovat do všech detailů. Mohl bych to s kamerou dělat roky, a stejně se mi to nepovede. No a jeho žena je fotí proto, aby lidi uvěřili, že si je Honza nevymýšlí,“ zasměje se.