Václav Marhoul: Laťka je nízko

Nabarvené ptáče je osamělý židovský kluk, který putuje východní Evropou a je vystaven neuvěřitelně brutálním útokům venkovanů, protože je jiný, odlišuje se. Jakou jednou větou byste mne na ten film nalákal?

Na to není jednoduchá odpověď. Přirovnávám ho ke slavnému románu Güntera Grasse, který se jmenuje Při loupání cibule. Každá slupka skrývá další otázku. A čtenář nebo divák si musí najít odpověď sám. Já mu s tím nepomáhám – a autor knihy Jerzy Kosiński taky ne.

Zůstaňme u toho, že je to nadčasový příběh o strachu z odlišnosti. Jak jste tu knížku objevil?

Zmínil se mi o ní kamarád Jirka David. Rád čtu knihy, které mi někdo doporučí. Přečetl jsem ji na jeden zátah. Začal jsem v jedenáct večer a ve čtyři ráno skončil.

Vážně? Ta knížka je natolik brutální, že já ji musím číst na etapy.

Každý jsme jiný. Naštěstí. Počítám s tím, že někteří lidé na takový film nepůjdou nebo z kina odejdou. Sám jsem byl zvědavý na názor dětského psychologa Václava Mertina, kterého jsem oslovil jako největší kapacitu u nás, protože hlavním hrdinou je malý kluk a bylo zřejmé, že budeme potřebovat odbornou pomoc. Dohodli jsme se, že si nejdřív přečte knížku i scénář a teprve pak mi řekne, zda s námi bude spolupracovat. Celou dobu jsem čekal, že mi dá za uši. Že bude moralizovat a řekne mi, jak je to zvrácené. Nic takového neřekl a souhlasil. „Proč?“ divil se. „Já s tím denně pracuji. Denně tu mám děti, které jsou znásilňované třeba i svými rodiči, které jsou přivazované k topení, mají zpřerážené ruce a kosti zlámané od bití.“ Ano, takhle se někteří lidi chovají. Včera, dnes, zítra. Jen to nechceme vidět a přemýšlet o tom.

Jak jste našel herce na toho malého kluka?

To je dlouhá historka, jestli nevadí.

Nevadí, sem s ní.

Všechny scénáře píšu v Českém Krumlově. Jenom v jednom hotelu, v jednom pokoji.

Moment, to má taky nějaký příběh?