Z Himálaje pod Cukrák, od Ještědu ke Kundúzu

Vánoce už mnoho let neslaví, dárky nerozbaluje. Ty letošní stráví surfováním na ostrově v daleké muslimské zemi, kde je v každé vesničce mešita, ale na cililink zvonku tam člověk nenarazí. Před čtyřmi roky byla v Afghánistánu, v mezinárodní nemocnici v Kundúzu, než ji rozbombardovali, a na Silvestra poslouchala petardy, než pochopila, že je to střelba ze samopalů.

Doma je Kristina Höschlová tam a zase tady, ve vysokých Alpách stejně jako v malé kavárničce U Stromečku na Zbraslavi, v níž se potkáváme a kde spolu s cappuccinem servírují i krátký citát na lístečku. „Pomalá pomoc není žádná pomoc,“ čte ona, záchranářka, na tom svém. Jako by ho vytiskli právě pro ni. A pak že osud neexistuje.

Sama o sobě říká: „Jsem fatalistka. Nikdy jsem si nic nevysnila, mně se věci dějou. Neměla jsem v životě žádný sen, za nímž bych šla, vždycky jsem si jen řekla: Hele, to je dobrý nápad.“

A tak s lehkým srdcem opouštěla své dosavadní domovy a stejně lehce se zase vracela. „Někdy mám pocit, jako bych svůj život paralelně žila v několika státech. A vždycky, když se někam vrátím, připadá mi, jako bych tam byla včera.“

Vybraly jsme spolu čtyři místa. Taková, která má ráda a jež o ní leccos vypovídají.

Podještědí