Doma jsem tam, kde visí klobouk
12. listopadu 2017
Reportér 11/2017 · Číslo 39
Zvětšitfoto archiv Josefa Svobody
Mukl v jáchymovských dolech, polárník ve vysoké Arktidě a profesor Torontské univerzity. A taky milující otec, který o jednoho ze svých synů přišel. Tím vším byl a je Josef Svoboda. Osmaosmdesátiletý muž, po kterém na Špicberkách pojmenovali stanici, je čerstvým laureátem ceny Neuron za celoživotní přínos světové vědě.
Uvidíme se poprvé v životě až měsíc poté, co rotačky vytisknou tento text. Jsem si ale jistá, že stisk jeho ruky bude pevný, protože takový je i jeho postoj k životu.
Dobrá, viděli jsme se pár desítek minut na Skypu. Četla jsem jeho autobiografickou knihu a mluvila s jeho přáteli. Ale hned bych s ním šla na pivo, protože dobré české pivo on rád, a taky šťavnatý řízek, protože ten prý v Kanadě neumějí. A nechala bych si všechno znovu vyprávět. Slibuju, určitě bych se ho už nezeptala, zda Arktida byla láska na první pohled, protože s tím mě po Skypu hnal. S nějakým sentimentem na tohohle muže nechoďte.
„To jsou otázky, tohle… Víte, se mnou hned tak něco emociálně nepohne. To bych tu už nebyl.“
A on tu je, a navzdory jeho osmaosmdesáti letům si troufám tvrdit (či věřit), že ještě setsakramentsky dlouho bude.
Estébácká past
Nikdy v životě nic není ztraceno, zní životní motto Josefa Svobody, který svou profesní kariéru začal až po čtyřicítce. Sám mluví o třech svých inkarnacích.
Podpořte Reportér sdílením článku
Vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.
VÝBĚR DNE
