Šťastnej chlap

Byl v Kosovu, Iráku, v Afghánistánu. Cvičil nováčky v české armádě a velel americkým plukovníkům. Viděl mrtvé civilisty, ale také viděl v Africe přicházet slony k napajedlu, léčit šamany. Spatřil tolik hrůz i tolik krás, jako stihne za život jen málokdo. Minulý měsíc odešel jeden z nejzkušenějších a nejsvéráznějších vojáků do civilu.

Rozkaz zní jasně: A ne že to, kurva, poserete! Popis cesty do srubového tábora, který vede vojenským újezdem Březina a kterého mám za úkol se držet, jinak mohu očekávat setkání s vojenskou policií, je však natolik precizní, že téměř nemám šanci sjet z cesty. Před sruby se rožní krůta a čepuje pivo, všudypřítomný smích lidí je předzvěstí dlouhé noci. Plukovník Karel Klinovský přezdívaný Kliňák se mi omlouvá za tu familiárnost v závěru přípisu, určeného jeho přátelům, ale já vím, že když píše voják, respektive když se voják loučí s uniformou, jde bonton stranou. Jakož i ve chvíli, kdy vyleze na stolek a všichni ztichnou, protože bude projev, a ne ledajaký. Zvlášť jedno jadrné slovo má plukovník v oblibě – dokáže jím vyjádřit zlobu, vztek, ale – ještě častěji – i lásku a dojetí.

„Dámy a pánové, lejdýs end džentlmen, rebjata, sabaki. Jsou tři důvody, proč jsme se zde sešli. Je tu pár lidí od příslušníků speciálních jednotek až po průzkumáky a je takovým zvykem, že když odchází velitel, tak si vojáci připijou jak s ním, tak s tím novým – kde je Vojtěch, kurva? Druhej důvod je, že mi bylo pětapadesát. A třetí důvod, pomíjivej, je, že jsem prostě kurva po čtyřiceti letech svlíknul uniformu. Je tu – hlaste se – utajená šestsetjednička (nikdo se nehlásí, protože je utajená), horolezci, trampové, bráchové, milenky (ty se také nehlásí), manželky, děti, herci z Tobruku – kde je kurva Marhoul? (režisér filmu, jemuž dělal Klinovský vojenského instruktora) – všichni, kteří mě provázeli životem. Jsem rád, že jste přijeli, čekal jsem, že vás bude míň.“

Typický Kliňák, armádní král komiků. Velitel výcviku, jeden z nejzkušenějších a nejuznávanějších vojáků, účastník šesti misí, držitel francouzského Válečného kříže za vysvobození francouzských vojáků ze zajetí v Chorvatsku v roce 1993, kde byl mimo jiné se svým přítelem generálem Petrem Pavlem. Svéráz, tvrdá povaha a pusa prořízlá – a zároveň citlivá duše, jakou prý málokdy potkáte nejen v armádě, ale i v životě.
Zeptejte se kohokoli na Kliňáka, dozvíte se spoustu rozličných historek, ale jedna věta bude znít unisono: Pokud bych potřeboval, aby mi někdo kryl záda, chtěl bych, aby to byl on.

Cesta tam a zase zpátky

Odchod z armády k poslednímu březnovému dnu 2015 Karel Klinovský, velitel Institutu přípravy do zahraničních operací a speciálních kurzů při Velitelství výcviku ve Vyškově, neplánoval. Naopak věřil, že ještě chvíli zůstane. „Dal jsem si žádost o prodloužení závazku na tři roky. Doufal jsem, že to vyjde, ale dali mi jen rok. A to nemá smysl.“ Byl poslední – jak říká – „obětí dinosauřího zákona“, podle nějž výsadkáři, letci a vůbec všichni vojáci, kteří odsloužili dvacet let v tzv. první kategorii, odcházejí v pětapadesáti do důchodu.