Lážo plážo

V srpnu jsme my katarští Češi dostali dar z nebes — zavedli nám přímý let z Prahy do Dauhá a zpět.

Tím pádem ovšem začali do Prahy jezdit i moji katarští přátelé. Bude se jim tam líbit? strachoval jsem se. Jistě, je tam pár zdařilých nemovitostí. Ale ty hlavní přednosti Prahy si přece muslim vůbec nevychutná!

Praha je úžasná, řekl mi první navrátilec. A Češi jsou krásní lidé! (Aha, překládám si, velká prsa, všiml sis, ale nemůžeš mi to tak říct.) A jak se umíte bavit! (Aha, buď jsi taky zašel ke Flekům, nebo ti skupina britských turistů poblila večer polobotky.)

Ale, říká mi známý, vy jste strašně přísný národ. Horší než Němci.

— Jak to? My vůbec nejsme přísní, my jsme spíš lážo plážo.

— No, třeba když jsme si s rodinou kupovali zmrzlinu. Dostali jsme první kornout a hned jsme začali lízat. Ale zmrzlinářka mává rukama, že ne, že nejdřív musíme zaplatit všechny a pak teprve lízat. Vy kvůli předpisům i křičíte.

Chtěl jsem mu říct, že to není přísnost, že u nás prodavači prostě jen nenávidí lidstvo jako celek. Ale pak mi došlo, že má pravdu. My fakt žereme každou reguli a vyhlášku. Ale jen v těch malých věcech, jako jsou zmrzliny. Tam jsme protivní až běda.

Zato velké věci bereme lážo plážo — třeba když někdo má jít bručet za korupci a my ho pustíme za měsíc. My to s tou přísností máme nějak naopak, než by to mělo být.

No nic, lidi. Buďte hodní v drobnostech — i na ty turisty. Oni jinak letí rovnou ke mně…