Ta naše turistika česká

Šťastný návrat Hanky a Tonči mi připomněl starou pravdu, že není na světě odvážnějšího tvora, než je český cestovatel. Existují prý jen dva vyšší savci, kteří vůbec necítí strach: útočící nosorožec a český baťůžkář.

Viděl jsem údolí na Papui, kam se místní neodváží, protože tam číhají pijavice zvíci statného jezevčíka. Borci z Postoloprt tam v klidu rozbijou tábor a suší na kamenech goretexové ponožky.

Viděl jsem policejní stanice v Pákistánu, kde jsou četníci v noci zabarikádovaní a čekají, až je přijdou militanti vypálit. Místo toho ťukají na dveře mladí Češi a rozjařeně se ptají, kdy jede autobus do Kvéty.

V Alpách si zase domorodci šuškají, že už jim tam do strží v ledovcích a do propastí napadalo středně velké české město. Udatní Bohémové ale stejně vyrážejí v sandálech na Matterhorn.

Že jsem nefér, říkáte? Že je Pákistán fajn, že to tam není horší než na D1?

Milí zlatí, já v regionu žiju a mezi Pákistánci mám fůru přátel. Ti skvělí lidé vám jako první řeknou, že dnešní Pákistán není pohodová destinace. Dřív ano, teď ne.

Holky riskovaly, ale já jim to nevyčítám. Víte, proč Češi nemají pud sebezáchovy? Protože naše země je jemná a něžná jako dětská prdýlka, nenaučí nás, že svět umí být i zlý.

Pro nás je samopal něco z písní o partyzánech. Jinde je to věc, která vám vezme bratra. Pro nás je bouřka jen romantické bubnování deště, jinde to může být konec města.

Buďme rádi, že máme ten nejmilejší domov na světě. Jen kvůli tomu neriskujme.