Zácpa, jakou zažiješ jen v Asii

Přátelé mi píšou, že v Česku probíhá dopravní apokalypsa, že obchvat Prahy se staví už od dob Jiříka z Poděbrad a nebude hotový ani v době, kdy bude král Mikuláš I. Minář předávat trůn svému vnukovi, že vlak z Klánovic na Masaryčku má každé ráno takové zpoždění, jako má celá japonská železniční soustava kumulativně od roku 1953, a že kdo se v pondělí vydá po D1 do Brna, nezná dne ani hodiny, kdy tam dorazí.

Tyto stesky u mě vyvolávají nostalgické vzpomínky. Před lety mě osud zavál do Turecka – žil jsem v Istanbulu a pracoval pro jednoho mobilního operátora, jehož jméno si již nevybavuji, protože je to teď náš konkurent. Život v Istanbulu byl úžasný, jídlo, počasí, lidi, moře, památky, všechno až na tu dopravu. Doprava v Istanbulu byla jednou z nejstrašidelnějších věcí, co se mi v životě přihodily, a to mi jako muži dvacet let ženatému můžete věřit, že se mi už přihodilo všechno.

Istanbul byl už tehdy megalopole, cca 15 milionů obyvatel o víkendu a 20 ve všední den, když lidi z okolí jedou do práce. Hromadná doprava skoro žádná. Auto musel mít každý a každý měl pro jistotu hned dvě, protože to všechno byly hrozné šunky a každý Mustafa a Ömer chtěl mít jistotu, že aspoň jeden vůz ráno nastartuje. Z této kombinace vám dojde, že zácpy ve městě byly jak z reklamy na Gutalax a o parkování by se daly točit hororové filmy. Situaci ještě zhoršovalo to, že město je rozseknuté na dvě půlky mořem, přes které v té době vedly jen dva extrémně přetížené mosty.

Jak to v praxi fungovalo? Tak například jsme měli v práci pravidlo, že když jedete ráno do kanceláře více než pět hodin, tak se smíte otočit, jet domů a pracovat z domova. Nekecám, to byla oficiální politika. Zažil jsem kolegyni, která vyjela do práce, zasekla se na dálnici před mostem a zůstala tam 19 hodin. Město v takových případech posílalo skútry a rozdávalo lidem v zácpě vodu a jídlo. Jak ta paní řešila toaletu, o tom nechci ani přemýšlet. Zvlášť ne u žen, které jak známo potřebují na záchod každých 23 minut.

Všichni moji kolegové-cizinci se báli tureckého stylu řízení, takže jezdili taxíkem. Jen já naivka jsem si požádal o služební auto s tím, že budu řídit sám. Konečně mi jednoho dne auto přistavili. Hrdě jsem zavolal ženě – drahá, poprvé vyrážím domů naším vozem, kolem sedmé mě čekej a vyjdi se na tu krásu podívat.

Sedl jsem za volant a vyrazil. Cestu jsem jakžtakž znal z předchozích jízd taxíkem. Pracoval jsem v evropské části a bydlel jsem naštěstí tamtéž, protože na skákání přes mosty jsem neměl nervy. Má nezkušenost si však vybrala krutou daň. Najel jsem na dálnici TEM, což je něco jako naše magistrála krát pět. Jel jsem v levém pruhu a příliš pozdě jsem si všiml, že míjím poslední sjezd. TEM mě nemilosrdně vlekl na most. Zavolal jsem ženě – miláčku, mám menší problém, omylem jedu do Asie. Otočím to na druhém kontinentu a hned jsem u tebe.

No a co myslíte? Domů jsem přijel ve dvě ráno. Nevím o jiné zemi, kde vyrazíte z práce a omylem zajedete na špatný světadíl. Rozhodně však vím, že od té doby na dopravu v Česku nadávám jen potichu. I když s vámi soucítím.