Jak na reklamu v Zálivu

Někteří možná víte, že dělám druhé nejstarší řemeslo na světě – reklamu a marketing. Ano, vím přesně, co si o té práci myslíte – když reklama spustí při sledování filmu v televizi, tak zasakrujete a odejdete na záchod. No a já se snažím dělat ty svoje reklamy tak, aby se vám na rozdíl od těch ostatních líbily. Abyste se na můj spot vydrželi těch třicet sekund dívat a abyste odešli čůrat až po něm, když běží reklama konkurence. Dá se říct, že smyslem mé práce a celého mého životního pinožení je oddálit vaše vyměšování o půl minuty – tak vznešený úkol na tom světě mám! No a dnes vám napíšu něco o tom, jak se mi tahle práce dělá tady v Zálivu!

Točit reklamu v Kataru je úplně jiné než v Česku. Hned první problém – koho postavíme před kameru? Místní samozřejmě chtějí vidět svoje lidi. Což je naprosto přirozená věc – Češi by taky čubrněli, kdyby naši markeťáci začali dovážet třeba Nigerijce nebo Mongoly a hromadně je nasazovali jako herce do reklam. Ono stačí už to, že Mongolové ty reklamy evidentně vymýšlejí! Ovšem v Kataru je ta potíž, že i když místní chtějí koukat na své spoluobčany, ani jediný z nich nechce v reklamě hrát. A není to otázka peněz – většina lidí se kamery bojí a nepřesvědčíte je ani za zlaté prase. Teda za prase už vůbec ne. Ženy – na ty rovnou zapomeňte, ty se stydí nebo jim to nedovolí jejich rodina. A muži – tam je to jen o málo lepší. Těm zase natáčení nedovolí hrdost. Jak to tedy řešíme? Nikomu to neříkejte, ale švindlujeme. Pány vozíme z Libanonu – ti vousatější vypadají skoro jako Katařané. A dámy – co vám budu povídat. Žije tady jedna taková Chorvatka, která má tak šťastně uspořádané lícní kosti, že při určitém osvětlení vypadá úplně jako Katařanka. A ta se poslední léta živí jen tím, že přes den hraje v reklamách šťastné maminky a večer fotí inzeráty na šperky. Občas použijeme i nějakou tu Jihoameričanku, ale psst, neříkejte to nikomu!

Další problém je CO točit – scénář. Všichni víme, že my Češi máme rádi reklamy vtipné. Když se podíváte na nejoblíbenější české reklamy, tak jsou podle jednoho mustru. Konverzačka ze života, zvíře, ideálně pes (aspoň pečený jako v dávné reklamě na Bóbika), vtipná zápletka, někdy velmi drsný slovní humor. Třeba takový Antirezin (až to budu natírat příště, vy už tady, maminko, nebudete) – tahle reklama se dala vysílat snad jedině v Česku, tu by jiné národy nedaly.

V Zálivu to s vtipnými reklamami ani nezkoušejte. Prostě to nejde. Na začátku jsem agenturu párkrát vybídl, aby zkusili vymyslet něco humorného. Přinesli mi scénář. Čtu ho a říkám jim: vždyť to ale není vtipné. Není tam nic směšného. Koukali na mě jako telata na nová vrata. Humor, odpověděli mi, humor tam přece dají herci tím, jak se budou pitvořit! Aha, pomyslel jsem si, oni nejsou zvyklí na naše chytré gagy. Nikdo je tu nepíše a nikdo je ani nečeká. Kreativita je tu o kráse, kvalitě, přesvědčivosti. Taky jsem se to naučil a dělám to rád. Ale někdy se mi po českém humoru zasteskne. My Češi si totiž umíme dělat legraci sami ze sebe – a takových národů je sakra málo! Tak se toho držme!