O penězích a lidech

Moje drahá paní, nechť slunce prozáří každý její krok, ale zase ne příliš, ať jí není vedro, učí ve škole. A v té škole má jednoho žáčka z místní rodiny. A tento klouček má takový pěkný zvyk – na konci školního roku vždycky přinese všem svým učitelkám nový iPhone. Třeba pět najednou.

Žáčka osobně neznám, ale jeho citlivý přístup k pedagožkám se mi líbí. Více takových studentíků!, volám a věřím, že i Jan Amos Komenský by se ke mně za těchto okolností přidal. Ale dneska to sem nepíšu kvůli vzdělávání – chci mluvit spíš o těch penězích.

Tady v Kataru peníze jsou. Na to ani nepotřebujete školu, všimnete si toho přímo na ulicích. Místní mají ohromné domy, ohromná auta a na rukách hodinky, které jsou veliké asi jako podtácky pod mým pivem (to jediné zas mám já a místní ne). V kanceláři jsem sice šéf, ale z týmu jsem nejchudší a beru to jako danou věc. Když jdeme z nějaké pracovní schůzky, já jediný jdu ke svému plebejskému fordu, zatímco moji kolegové kráčejí ke svým placatým vozům (chlapi), terénním Mercedesům G (dívky) nebo jen mávnou na řidiče, který čeká opodál s hezkým Bentley (nejjuniornější členka týmu). Zažil jsem mladou dívku, která v práci (možná prý u mě v kanceláři) ztratila prsten za 600 000 riálů (krát šest v českých korunách). Nenápadně jsem to u sebe prosmejčil na kolenou, ale prsten jsme nikdy nenašli – a kdybych ho našel, tak bych jí to fakt býval řekl, přísahám, nebo aspoň myslím!

Jak ti lidi k penězům přišli? Není to tak, že by každý měl na zahrádce ropnou studničku a z ní si pumpoval. Místní prostě mají vysoké platy a ještě hodně podnikají. Klidně jako bokovku. Ono stačí už jen pronajímat bydlení. Katařanů je tu jen deset procent, ale jsou jediní, kdo tu můžou vlastnit nemovitosti. Takže každému Katařanovi v průměru platí nájem devět cizinců. To je chytré – v Praze to máme často naopak, tam my Češi platíme nájem ruským nebo italským majitelům. Ale to je jiná písnička…

Takže – navenek se všechno blýská a třpytí. Ale víte, co vám řeknu? Čím déle tady žiju, tím jasněji vidím, že je to často jen taková fasáda. A za tím luxusem se skrývají úplně ty samé starosti o peníze jako u nás. Ona totiž s jídlem roste chuť, a zejména chuť utrácet. To máte Ferrari – to si prostě musíte koupit, protože bratránek ho přece má taky. A když letíte do Londýna, tak to přece musí být v business class, co by jinak řekli lidi. O domě ani nemluvím. Banka mi tuhle poslala leták na hypotéku – my cizinci máme horní limit pět milionů riálů, místní občané 20 milionů. Když jsem si to vynásobil šesti, úplně jsem se otřásl. Půjčit si 120 milionů korun na bydlení – to musí být sakra stres!

A taky že jo. Kamarádi mi někdy říkají, že jedou na kreditky a že toho mají plné zuby. Potvrdilo se mi, co jsem kdysi četl: většina zaměstnanců na světě – bez ohledu na výši platu – má pocit, že teprve kdyby jim přidali patnáct procent, byli by šťastní a v pohodě. Ale nejsou. Takže když vidíte někoho, kdo má super auto, tak mu vůbec nemusíte hned závidět. Kolikrát má větší nervy s penězi než vy. A to je dobré vědět.