Český člověk mezi lidojedy

Lidi se mě někdy ptají, jak to můžu v Kataru vydržet. Furt horko, písek, horko, písek – jen někdy, když zrovna zuří písečná bouře, tak se to mění na písek, písek, horko, horko. Jak to dávám? S úsměvem odpovídám, že jsem byl vždycky dobrodruh a že to mohlo být i horší. Kdysi jsem se ucházel o práci v Papui Nové Guineji – a to bylo teprve maso!

Jednou mi zavolal headhunter – lovec hlav – z PNG. Později mi došlo, že headhunterství je na ostrově tradiční řemeslo a že ve stejné branži už mohl působit i jeho tatík a děd. Akorát že ten můj pán nabízel za hlavy peníze, kdežto jeho předkové si je jen zdarma sušili doma. Ale k věci. Nabízel mi práci u mobilního operátora, že prý panenský trh, pohádková příroda, překvapivě hezký plat. A že by mě rád pozvali na PNG.

Taková exotika se nabídne jednou za život, řekl jsem si. Sice jsem někde četl, že PNG je peklo na zemi, ale jedu!

Po krásných šestatřiceti hodinách cesty letadélko přistálo v Port Moresby. Na letišti už mě čekalo firemní auto. Trochu mě zarazilo, že vedle řidiče sedí nemluvný pán s puškou. Řidič mi vysvětlil, že tento pán se nám stará o bezpečí a že je to důkaz toho, jak moc si mě firma váží.

Dorazil jsem do firmy. Přijal mě přímo pan generální. Jako první absolvujete brífink s naším vrchním bezpečnostním ředitelem, sdělil mi. Je to úžasný chlap, bývalý americký voják z Afghánistánu – hned uvidíte, že na lidech nešetříme.

Pomyslel jsem si, že je velmi zvláštní, že se mobilní operátor jako první věcí chlubí mariňákem z Afghánistánu. Muž vypadal jako z nějakého filmu s van Dammem. Jste v dobrých rukou, řekl mi. Co tu jsem, tak jsem ještě na území PNG nepřišel o žádného bílého zaměstnance. Pár lidí tedy muselo akutně do nemocnice – máme tu mimochodem skvělé pojištění, s každým zdravotním problémem vás letadlem vezmeme do australského Cairns, tady na PNG byste v nemocnici chytl AIDS – ale jak říkám, na území PNG mi nezemřel nikdo. Moje práce je udržet vás naživu, a to taky udělám.

Když ve mně takto vzbudil příznivý dojem, pokračoval bývalý voják malou přednáškou. Místní lidé, říkal, jsou bodří – mají jen tu chybku, že každý konflikt řeší násilím. Není politicky korektní říkat, že jsou to bývalí lidojedi, ale pravda je, že u sebe nosí dlouhé nože a že je nechcete naštvat. Všude budete jezdit výhradně firemním vozidlem s naším střelcem. Největší nebezpečí představují dopravní nehody. Když něco srazíte – jedno, jestli kozu, nebo dítě –, zapomeňte na evropské city a ujíždějte. Pokud auto nejede, zamkněte se, zavolejte mi a udržte se do příjezdu mých mužů. Za každou nehodu můžete vy a hrozí vám lynč.

Pán přidal ještě několik konejšivých slov o místní přírodě – na malárii si zvyknete, nechoďte ven po šesté večer, kdy je nejvíc komárů, cholera je jen v chudinských čtvrtích – a po hodině jsem měl pocit, že už vím dost. Rozloučil jsem se s těmi dobrými lidmi a jel domů. Brzy mi pak zavolali z Kataru, což už bylo jiné kafe. Od té doby už mi žádná práce nevadí. Jestli máte někdy chuť si stěžovat, radím vám, skočte si na PNG. Změníte názor a budete se už jen usmívat. Jako já.