Šlapkou v Kataru

Inu, důvod jsem měl dobrý. Po přestěhování do země jsem totiž dostal tak zvaný katarský uvítací balíček, tedy plus deset kilo tuku v oblasti břišní. Tento balíček obdrží v prvním roce skoro všichni Evropané, protože tu všeobecně chybí pohyb a zároveň vás furt ládují přeslazenou baklavou a dalšími dezerty. Rozhodl jsem se tedy opět získat aerodynamičtější tvar za pomoci bicyklu.

Jednoho krásného dne jsem si předsevzal, že zítra ujedu 100 kilometrů najednou. A to na malých asfaltkách v poušti, kde není žádný provoz. Předpověď říkala, že brzo ráno bude neuvěřitelný chládek (29 stupňů), bezvětří a suchý vzduch. Opravdu nevím, proč i po letech takovým blbostem stále věřím. Taková zima tu totiž v srpnu není ani v noci.

Ráno vstávám ve čtyři hodiny, abych ten úžasný chládek chytl. Otevřu dveře a samozřejmě vidím, že ve skutečnosti je už teď před rozedněním 36 stupňů, silný vítr a hlavně vlhkost taková, že se mi okamžitě mlží brýle – to je vždycky znak pekelného dne. Cítím, že to dnes nepůjde podle plánu, nicméně stejně vyrážím. Silnice jsou liduprázdné, hrdinně šlapu. Najednou metr za mnou zaječí siréna, až nadskočím – policie. Bratře, nepotřebuješ pomoc? volá na mě katarský příslušník z okénka. Tady jak někoho vidí v létě na kole, tak si hned myslí, že potřebuje odbornou péči v ústavu. Jsem teprve na začátku cesty a plný naivního sebevědomí, tak říkám skoro dotčeně: všechno O. K.! Kdyby mě potkali o dvě hodiny později, už bych sípal jinak.

Jedu dál. Dělá se mi blbě od žaludku, na osamělé benzince musím na záchod. Tím definitivně ztrácím ranní „chládek“ – když vylézám z pumpy, je už slunce vysoko a začíná opravdové peklo. Na padesátém kilometru kvůli extrémní vlhkosti předčasně dopíjím poslední vodu. Přichází totální dehydratace. Vím, že ve zbytku cesty nejsou žádné obchody, pumpy, nic. Na šedesátém druhém kilometru zastavuju, vyplivuju zbytky plic a přemýšlím, co dál. Mám mávnout na nějaký náklaďák? Ale přece to nevzdám. Šlapu dál.

Zjišťuju, že jak jsem odpočíval v poušti, tak se mi do cyklistických podrážek dostal písek a za živého boha nemůžu odháknout boty z pedálů. To znamená, že jakmile zpomalím, nevyhnutelně spadnu. Za jízdy tedy vyzouvám boty, uvolňuju nohy a zastavuju v ponožkách. Silnice je ale rozpálená a bez bot na ní nemůžu stát ani sekundu. Stoupám si na batoh a čistím podrážky. Vleču se dál. Vidím malinkou mešitu a dostávám nápad. Chlapi si tam zrovna myjou nohy. Chroptím: Salám alejkum, pánové, potřebuju vodu. Napij se, bratře, říkají oni. Piju tři litry naráz a dalšími dvěma litry ledové vody se polévám. Čistotu neřeším, v tomhle stavu bych za naplnění lahve klidně přestoupil na islám. Konečně jsem u auta. Zapínám klimatizaci a piju – nejlepší okamžik roku, možná nejlepší okamžik od svatby. Čisté štěstí.

Zdravotně jsem na tom hůř, než když jsem s cyklistikou začal, ale to blaho!