Když řádí zdivočelí Saúdové

Sedíme v Maroku v krásném malém hotýlku a popíjíme červené saharské víno, které tam ti muslimové naprosto bezostyšně vyrábějí. Není mi úplně jasné, jak ti dobří lidé trefují tak skvělou chuť, když svoje víno během výroby určitě ani jednou neokoštují – zřejmě nějaký boží zázrak. A nad tímto zázračným pitím se bavíme s naším panem hoteliérem, šarmantním to chlapíkem. Říká nám, že za dvacet pět let v hotelu se dozvěděl o lidech úplně všechno – včetně věcí, které nikdy vědět nechtěl.

Což mi připomíná, že jsem jako student taky čtyři roky brigádničil na recepci levného pražského hotýlku a že jsem tu práci miloval. A taky kvůli hostům. Jednou jsem třeba ubytovával mladý německý pár, klasické študáky. Vzal jsem jejich občanky a začal je přepisovat do systému. Koukám – pán má nějak moc křestních jmen. Něco jako Philipp Gottfried Adalbert Christian – ani se mi to nevešlo do kolonky. Pak opisuju příjmení – Prinz zu Hohenlohe něco něco. Překvapeně zvedám hlavu a říkám – vy jste fakt princ? A on se směje a povídá, jo, a tady ségra je princezna. A já říkám – rád vás tu ubytuju, ale nejsme teda žádný Hilton. A on: to je v pohodě, jsme normální studenti, máme malé kapesné. Dal jsem jim klíče a všechno fajn. Pak princ odešel do města a princezna zůstala na pokoji sama. Zpozorněl jsem. Najednou – bylo asi jedenáct večer – mi princezna zavolala, že má nějaký problém s postelí. Teď přichází tvoje životní šance, říkal jsem si. Ty a osamělá princezna na pokoji – když teď uděláš dojem, panství Hohenlohe tě nemine. Vylétl jsem nahoru – ale ukázalo se, že princezna chtěla jen sbalit rozkládací sofa a nic jiného. Princem jsem se nestal.

Pak o mnoho let později jsem projížděl Německem se svou právoplatnou manželkou – která je samozřejmě mnohem lepší než nějaká germánská princezna! Zastavili jsme u pumpy, nad pumpou kopec, na kopci pěkný hrad. Najednou koukám, že pumpa se jmenuje Hohenlohe. Říkám Beátě – ještě že jsem si tehdá nevzal tu princeznu. Musel bych se starat o tuhle pumpu a lézt furt do kopce!

No ale to odbočuju. Chtěl jsem jen říct, že v hotelu člověk potká všelijaké lidi a vidí je tak nějak intimněji. Stejně jako ten náš marocký hoteliér. Hned jak slyšel, že žijeme v Kataru, tak se rozohnil. Hosti ze Zálivu, říkal rezolutně, jsou ti nejhorší. Jezdí k nám do Maroka a chovají se tu jako zvěř. Děvky, hašiš, chlast – dělali u nás takový brajgl, že sem někdy musela policie. Dneska už lidi ze Saúdské Arábie na Booking.com normálně blokuju. Píšu jim, že jsme starý barák a že tu nemáme výtah – to je odradí. A to všechno je kvůli tomu, že doma si hrajou na svaté, vysvětloval mi hoteliér.

Má recht, myslím. Taky jsem si všiml, že žádný národ není svatější než jiný. Všichni jsme stejní a máme stejnou potřebu se bavit a hřešit. Když si někde nastavíte strašně přísná pravidla, tak ve vás narůstá frustrace (třeba sexuální), no a když se pak dostanete z klece ven, tak divočíte o to víc. Takže na svaté řeči už moc nevěřím. No nic. Vy si ještě užijte dovolenou a zadivočte si. Jen na hotelových chodbách prosím pššt!