Bobky v Kataru

Když přijde řeč na domácí mazlíčky, jsou na světě země, které jsou vyloženě psí. Pak jsou na světě země kočičí, třeba Japonsko. Pak jsou na světě země megapsí a zároveň megakočičí, jako třeba Česko. A pak jsou na světě země jako Katar, kde domácím mazlíčkům pšenka nekvete vůbec. Arabové na zvířátka moc nejsou, teda pokud ta zvířátka nedávají mléko nebo nevyhrávají závody nebo se s nimi nedá frajeřit jako s tygry. Takový pes je v islámu zvíře nečisté a většina muslimů se ho nechce ani dotknout. Takže to tu na jednu stranu není celé pokakané jako pražské Vinohrady, ale na druhou stranu je tu trošku smutno.

Moje děti ovšem tuhle katarskou kulturu nemají a po zvířátkách naopak touží. Dcera je odmala zamilovaná do králíčků. Léta jsem jejímu přemlouvání odolával. Pamatuju si, že když jí bylo asi šest let, Timi zase začala o králících. Dělal jsem moudrého otce a začal jsem filozoficky. „Koupit králíčka není dobrý nápad, Timi,“ říkám. „Takový králíček má mnohem kratší život než my. Ty si králíčka pořídíš, oblíbíš si ho, on brzo umře a ty budeš moc smutná. Raději ne.“ Na to mi malá dcerka odvětila: „Ale tati! Ty přece taky umřeš dřív než já! S králíčkem si to aspoň natrénuju!“ Na což jsem tehdy ani nedokázal odpovědět. Nákup králíka jsem však přece jen zažehnal.

Uplynulo šest let, přestěhovali jsme se do Kataru. Kolem žádné zvíře, žádný mazlíček. Myslel jsem, že je klid. Jednou večer za mnou přišla dcera a v ruce měla USB paměť. „Čti!“ Strkám USB do počítače a tam powerpointová prezentace. Přísahám, že dcera má takové moresy ze školy, my doma v jazyce PPT nemluvíme. V prezentaci je dvacet slajdů o tom, jaké výhody pro emocionální rozvoj dětí má adopce králíčka, jak se o něj Timi bude starat, kam dáme klec (venku být nemůže, katarské léto by králík nepřežil), kolik bude stát jídlo a kolik veterinář. Slajdy na mě udělaly takový dojem, že jsem řekl ano. O dva týdny později jsme přinesli domů béžového králíčka jménem Cherry – Třešnička. Děti byly na vrcholu blaha.

Asi za dva měsíce se v regionu zbláznila politika a začala blokáda Kataru. Zásobování pro králíčky – už předtím vachrlaté – se úplně zastavilo. Nebylo možné koupit králičí granule, dřevěné piliny na záchod (stromy tu nerostou) ani seno (tráva tu taky neroste, seno se vozilo ze Saúdské Arábie, což najednou nešlo). Co udělal zoufalý otec? Začal jsem všechno objednávat na Amazonu. No fakt, Amazon nám začal vozit pytle suché trávy z Kentucky. Samotné seno stálo 17 dolarů, doprava 150 dolarů. Králík nás brzy vycházel na takové peníze, jako kdybychom si drželi menší koňskou farmu. Nemluvě o uhlíkové stopě králíka – takový Matěj Stropnický by se z dopravy sena přes dva kontinenty okotil. Ale přece nezklamu děti.

Myslel jsem, že králík děti brzy přestane bavit. Jaký omyl! Dnes máme doma čtyři králíky – samé adopce od dalších cizinců, kteří opouštěli zemi. S velkochovem tolika králíků jsem mezi největšími agrárníky v Kataru. Je to strašná práce, smrdí to a o penězích mi ani nemluvte, ale šťastné děti za to stojí. Z Kataru jsme udělali zemi králičí.