O rasismu v době smajlíků

V životě jsem neviděl tolik lidských ras a barev pohromadě jako tady v Kataru. Žijí tady lidi úplně bílí jako moje irská kamarádka, béžoví jako já a moje paní, dále všelijaké varianty arabské olivové a pak postupně všechny odstíny Pantone až po úplně černou. Což mě přivádí na téma, jak je to tu s rasismem.

Jakožto béžový muž středního věku jsem si dřív myslel, že rasismus je vyřešená věc. Všichni jsme si rovni, tak co to dál hrotit. Ale řeknu vám, v poslední době jsem pochopil, že lidi, co nejsou béžoví jako my, to asi vidí jinak. A pochopil jsem to na věcech malých i velkých.

Jednou z těch malých je WhatsApp. Aplikace na zprávy v telefonu. Tady v Kataru jedou na WhatsAppu všichni. Moje paní dokonce přes WhatsApp posílá zprávy dceři, aby tato laskavě sešla ze svých komnat na večeři. Ne že by Bea nedokázala do toho patra křiknout – to ona dokáže snadno, ba řekl bych, že by svým jemným hláskem mohla rozvibrovat okenní tabulky v několika přilehlých budovách. Ale dceruška si u sebe pouští takzvanou hudbu natolik hlasitě, že v jejím pokoji už není na žádné další zvukové vlny místo. Telefon má ale shodou okolností vždycky v ruce, takže zprávy ve WhatsAppu si jako zázrakem všimne. Jen tak jsou v naší domácnosti možné rodinné večeře.

Ale proč to píšu. Ve WhatsAppu si lidi často místo slov posílají obrázky – emotikony, smajlíky, palce nahoru. No a tyhle kresbičky byly až doposud jenom žluté. Všichni tam prostě vypadali jako Simpsonovi.

No a jednoho dne si WhatsApp řekl, že už toho žlutismu bylo dost, a přidal dalších pět odstínů. Myslel jsem, že je to jen marketingový nesmysl, že stejně všichni pojedou dál ve žluté, která na telefonu naskakuje první. Ale víte co? Moji kolegové opravdu důsledně posílají palce podle své vlastní barvy! Světlý Libanonec posílá olivovou verzi, osmahlý Katařan volí tmavého smajlíka a kamarád z jižní Indie toho úplně nejčernějšího. Já jsem vlastně jediný, kdo zůstal u žluté. Je to drobnost, ale pochopil jsem z toho, že ti lidi na „svoje“ barvy fakt čekali. Bylo a je to pro ně důležité. Něco, co béžoch jako já nedocenil.

Taky tu mám jednu fajn kolegyni ze Súdánu. Skvělá holka, rád s ní kecám o životě. A víte, co mi jednou přiznala? Že na jeden mítink chodí nerada, protože jsou tam samí bílí chlapi. A ona že má z bílých lidí furt trošku vítr. „To je šílený, co mi říkáš,“ povídám jí, „já jsem navíc vlastně taky bílý…“ – „No jo, Martine, ale z tebe necítím, že by ses nad nás povyšoval,“ říká mi ona. Chtěl jsem jí říct, že možná proto, že my Východoevropani jsme takoví černoši bílých a že nikomu nechci dělat, co sám nemám rád, ale pak jsem to radši nevyslovil.

„Ale my černoši jsme taky rasisti,“ řekla pak se smíchem tahle Samiya. „V Africe taky záleží na barvě. Víš, jak říkáme takovým těm opravdu tmavým černochům z jihu? Nazýváme je ‘blue’, modří. A taky to s námi nemají jednoduché.”

Co na to říct? Rasismus je vůl! Nechci, aby se někdo bál lidí, kteří vypadají jako já! A tak: před nikým se neponižujme, nad nikoho se nepovyšujme. A všichni budem v klidu. Žlutý palec nahoru.