Šoky v poušti

Kdysi jsem četl, že lidé mají takovou náturu, jaká je krajina kolem nich. Lidé z hor bývají tvrdí, ošlehaní; i když sami moc nemají, rozdělí se s vámi o poslední kousek chleba. Lidé z mírných kopečků a zelených políček bývají pokojní a racionální; mají radši své jisté a plnou stodolu než nějaké vzletné duchovní úvahy (nešklebte se na mě, krajani ze středních Čech, já jsem si to nevymyslel!). Lidé z tropů kolem sebe vidí tisíce barev a nespoutanou přírodu, takže jim připadá logické, že existují mraky různých bohů a že vedle Krišny je místo i pro Šivu nebo klidně Ježíše. Kdežto lidé z pouště jsou přísní jako poušť sama – vše tam jde do extrému, vše je buď černé, nebo bílé, buď totální horko, nebo noční mráz, všechno, nebo nic, jeden bůh, nebo useknout hlavu.

A takhle nějak to je. Arabové jsou ti nejúžasnější lidé na světě – ale musíte trefit tu správnou minutu. Příklad. Nedávno jsme s rodinou seděli v malé kavárničce, usrkávali sladké nápoje a užívali si božský klid, přerušovaný jen tím, že syn vždycky srká děsně hlasitě. Najednou k nám přistoupil neznámý Katařan a ukazoval právě na našeho malého srkátora. Á, myslel jsem si, chlap si jde stěžovat. Místo toho se ten dobrý muž usmál a povídá: „Máte krásné děti, chtěl bych jim dát dárek. Chlapče, vem si tyhle klíčky, támhle za rohem je černé auto, na sedačce jsou tašky, vezmi si, co chceš, pro sebe i pro sestru.“ Koukal jsem na ty klíčky – Lamborghini, u toho se otvírají dveře nahoru, ještě mu kluk s tím autem něco udělá. Ale Martínek šel, opravdu auto otevřel a přinesl dárky. Celé mi to přišlo praštěné, ale úžasně velkorysé a plné důvěry.

Večer jsme o tom se ženou mluvili – jak jsou tu lidé štědří a milí k cizincům. A během toho pochvalného mručení k nám přišla sousedka, taková rázná irská paní, a začala nám vyprávět zase svoji příhodu. Měla v práci neshody s jednou slečnou. Neshody pramenily hlavně z toho, že zlá Irka nutila nebohou dívku docházet do zaměstnání už před desátou hodinou ranní. A včera lup – sousedku sbalila policie. Řekli jí, že kolegyně si stěžovala, že ji šéfová v kanceláři fotila. Fotila! Sousedka musela ukázat, že žádné fotky v telefonu nemá, tři hodiny ji grilovali a pak ji nechali jít. Takže opačný šok. Kdo volá na kolegy policii?

A tak je to tu se vším. Jeden den nám místní chlapík vypráví, že pro syna pouště je nejdůležitější absolutní svoboda. Jet na velbloudu, lovit se sokolem, před nikým se nesklonit. Druhý den si moje dcera vymyslí, že si nechá propíchnout uši, aby mohla nosit náušnice. Jdeme s ní, píchnou ji, pak si na židli z legrace sedne syn a naznačuje, že chce taky. Ale doktorka mu řekne „ne ne, mužům propichovat uši nesmíme, to je zakázané“. A já si říkám – hm, tak jste svobodní synové pouště, ale jednu náušnici vám nepovolí?