Jak jsem potkal fotbalisty

Sedím u počítače, zírám na prázdný dokument před sebou a přemýšlím, čím bych vás čtenáře zase potrápil. Každých pět sekund se monitor zachvěje a klávesnice mi poskočí pod rukama. Tyto seismické otřesy způsobuje můj povedený syn, který vedle v pokoji sleduje finále Asijského poháru ve fotbale. Pohrává si přitom s míčem a každou chvíli ho samozřejmě omylem napere do mojí zdi. Už se chystám vzkřiknout, „Nezbedníku, jak tě to tvá matka vychovala?!“ když se mi najednou rozjasní: téma! Je to přece jen dobrý kluk, inspirující, celý po mně!

Takže fotbal. Celý život miluju fotbal, ale talent mě předurčil k tomu, že můžu kopat maximálně příkopy pro telekom. Nicméně vytrvalá práce pro telekomy mě dovedla k fotbalu z druhé strany – dostal jsem příležitost točit reklamy s opravdovými fotbalisty. Můj vrchol přišel, když jsem kdysi měl natáčet s Lionelem Messim.

Naše firma Leovi každý rok posílá pár drobáků na přilepšenou, za což máme právo na čtyři hodiny géniova času ročně. Čtyři hodiny, ani o minutu víc. Kdo zná natáčecí proces, ví, že za čtyři hodiny se nic natočit nedá. Při natáčení se pořád čeká, richtují se světla, každá scéna se jede sedmkrát, pak se zjistí, že ta světla stejně nebyla dobře narichtovaná, a tak dál. Proto jsme udělali maximum, abychom ty čtyři hodiny vydojili do poslední sekundy.

Měli jsme obrovský hangár a v jeho rozích čtyři scény se čtyřmi sadami světel a čtyři týmy. Leo měl jen chodit z rohu do rohu, v každém natočit něco jiného, nulové prostoje, dokonalá efektivita. I tak se náš režisér třásl hrůzou nad dlouhým seznamem scén, které měl natočit.

Leo s námi měl být od 10 do 2 hodin, pak už musel jinam. Bylo 10.00 a Leo nikde. Rejža poněkud nervózní. Bylo 10.20 a Leo pořád nikde. Rejža brečel v koutě a vyškrtával méně důležité scény. Konečně v 10.30 Leo přijel. My hned k němu. „Leo, to je skvělé, jdeme natáčet!“ – „Ne, přátelé,“ řekl Leo. „Nejde to, nejsem oholen!“ – „Leo, to vůbec nevadí,“ koktáme, „jsi skvělý právě takhle, je to takové autentické…“ – „Ne!“ řekl zase Leo. „Já jsem totiž také tváří společnosti Gillette! A mám ve smlouvě, že musím být hladce oholen…“

S tím se zanořil do koupelny a zůstal tam nekonečných 20 minut. Čtvrtinu filmu jsme mohli rovnou hodit vedle do záchodu. Ale co naděláte. Natočili jsme, co šlo, některé důležité scény jsme nestihli, příběh se nám trošku pochroumal, ale i tak jsme byli rádi.

Když byla reklama hotová, šla ven. Lidem na YouTube se kupodivu líbila. Ale co mí kolegové z branže? „Moc jste se nevytáhli,“ napsalo mi pár lidí. „Já kdybych měl k dispozici Lea, tak bych pro něj aspoň napsal pořádný příběh…“

Ještě dnes se křením, když na to vzpomínám. Zatímco dopisuju, Katar poráží Japonsko 3:1 a získává Asijský pohár. Dejte na moje slova – Katar dojde šíleně daleko i na tom mistrovství v roce 2022. A někdy jindy vám zase řeknu, proč si to myslím. Ostatně i toho našeho kluka zrovna tento týden vybrali do elitního týmu U-11, mrňousů do 11 let, aby jim dělal brankáře. Holt Čech. Držím mu palce – ale do té zdi by fakt mydlit nemusel!