O jazycích a sebevědomí

Lidé se mě často ptají, jak jsem se vlastně do Kataru dostal. A nechtějí slyšet, že letadlem, že jsem sešel po schůdkách, jel strašně dlouho autobusíkem a pak ještě čekal jako bluma na imigračním. Chtějí slyšet, jak jsem se sem dostal pracovně. Říkám jim pravdu a řeknu ji i vám. Na začátku jsem měl štěstí, pak mě naštvali a pak jsem si to odpracoval.

Jednoho dne mi zavolal jakýsi headhunter, lovec lebek, jeden z těch lidí, co chytají starší a životem unavené zaměstnance, omámí je sladkými řečičkami o novém pastvišti a pak si jejich sušené kontrakty vystavují v kancelářích. Byla to náhoda a ten headhunter, říkejme mu James, o mně jen od někoho slyšel, osobně jsme se neznali.

James byl důstojný Brit. Vychválil mi firmu, vychválil mi zemi – Katar z toho vyšel jako stinná zahrádka, kde všichni chodí v bikinách – a dohodl mi řadu telefonních interview. Musím říct, že se mi opravdu věnoval a před každým pohovorem mi zavolal, aby mě připravil, a po interview mi volal zas a dával mi zpětnou vazbu. Byl jsem Jamesovi vděčný – až do jednoho osudného dne.

Ten den jsem měl další interview s budoucím týmem. Nemám tyhle telefonní rozhovory rád. Nevidíte lidi proti sobě, necítíte jejich reakce, nemůžete používat gesta – je to jako dělat jemnou práci v tlustých palčácích nebo provozovat sex na dálku. Teda u toho druhého si to jen myslím, samozřejmě. Přesto jsem se snažil být pohotový, přidat trošku vtipu, podat co nejlepší výkon. Když interview skončilo, zavolal mi opět James. A co mi povídá: „Martine, je to dobré. Líbíte se jim. Sám jsem překvapený. Když jsem vás prvně slyšel… no, máte ten těžký slovanský přízvuk, že. Ale nakonec komunikujete dobře.“

Když vyslovil to o tom přízvuku, tak mě strašně ranil. Moje sebevědomí šlo dolů o osmdesát procent. Sám jsem totiž dobře věděl, že je na mně slyšet, že jsem nechodil do školy zrovna s princem Charlesem. Sám jsem si kladl otázku, jestli může cizinec ze střední Evropy přesvědčit rodilé mluvčí, že jim dokáže vést komunikaci. A James se mi přesně trefil do slabého místa – jako když se bouchnete do brňavky v lokti.

Při příštím hovoru jsem se cítil jako blbec. A při dalším taky. Ale nějak jsem to zvládl. A pak mě pozvali do Kataru a tam mě dva dny testovali a zvládl jsem to taky. A pak mi konečně dali tu práci a já jsem tam přijel a furt jsem měl obavy z toho, co mi řekl James.

A víte, co se v Kataru ukázalo? Že můj strach byl zbytečný. Všichni ostatní tu taky mají svoje přízvuky. Indické, arabské, francouzské – snad nejhorší je jeden rodilý mluvčí, Skot, kterému nerozumí vůbec nikdo. Vždycky něco půl hodiny zaujatě vykládá, my se na něj usmíváme a pak mu řekneme, že je to moc zajímavé, ať nám to klidně pošle i e-mailem. Jinak mi nikdo krom Jamese stran přízvuku nic neřekl. A takhle je to v životě často. Nenechte se zranit někým, kdo vás stejně nemůže zastavit. Nepochybujte o sobě zbytečně – ostatní taky nejsou žádní bozi.