Jak jsem potkal velbloudy

Do pouště přichází zima a s ní i sezona velbloudích dostihů – kterých se musím z pracovních důvodů často účastnit.

Věrní čtenáři Reportéru si možná vzpomenou, že mám k velbloudovi velmi rezervovaný vztah. Přírodu jako takovou mám rád, ale velbloud a klíště pro mě nejsou žádná příroda. Už design toho sudokopytníka je zvláštní: je to jakýsi Fiat Multipla zvířecí říše. Přiznejme si, že evoluce stvořila i mnohem elegantnější záležitosti, od ledňáčka říčního až po Scarlett Johanssonovou. Ale není to jen vzhled…

Můj šéf má velbloudí farmu a já při četných návštěvách musím s velkým sebezapřením pít čerstvé velbloudí mléko, a ještě se u toho tvářit pozitivně. Když jsem ho pil poprvé, tak jsem napsal, že chutná jako actimel ohřátý na šedesát stupňů, do kterého někdo načůral. Myslel jsem si, že je to jen taková zábavná metafora.

Později jsem se v knize českého orientalisty Aloise Musila dočetl, že velbloudice při dojení opravdu často začne močit a že moč obvykle stéká do mléka… no, nebudu zacházet do detailů, ale ten odstavec z Musila mi zkazil mnohé víkendy. To, že mě pak velbloud – zřejmě nějaké mentálně narušené zvíře vybrané mými vtipnými kolegy – jednou prudce vyhodil ze sedla, takže jsem tři týdny nemohl sedět, to popularitu dromedára v mých očích taky nezvedlo.

Ale vraťme se k dostihům. Ty tady v Zálivu mají zajímavou historii. Zpočátku na velbloudech jezdili, jak by vás asi napadlo, normální žokejové. Tedy dospělí muži s fyziognomií raného Romana Skamene. Pak ale přišli majitelé s inovativním nápadem – použít raději malé kluky. Děti jsou samozřejmě lehčí a také aerodynamičtější, takže dosahované časy se prudce zlepšily. Státy Zálivu dovážely stovky kluků hlavně z Indie, Súdánu nebo Bangladéše. Ale co si budeme povídat, nebozí hoši z velbloudů padali, což způsobovalo diplomatické roztržky s výše uvedenými státy.

A proto dobrý emír v roce 2005 dětské žokeje zakázal. A co přišlo místo nich? Ano, roboti!

Robotický žokej je velký příspěvek Kataru světu techniky. Vláda zahájila jeho vývoj v roce 2001. Po mnoha zklamáních (velbloudi cvičení na lidi odmítali kovové válce na zádech) se konečně podařilo robota doladit.

Na svůj první závod jsem tedy jel s velkými očekáváními. Jaké úžasné roboty asi uvidím? Budou jako geniální androidi z filmu Vetřelec? Jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že nejmodernější model robota vypadá jako větší plechovka od oleje. Váží 2–3 kila a umí trošku mávat bičem, ale jinak nic moc. Jak může tahle věcička vůbec velblouda uřídit?

Zkušení místní mi řekli, že pro velblouda jsou důležité dvě věci. První je hlas pána – v robotovi je vysílačka, do které trenér řve z plných plic, což velbloudovi dává dynamiku. A ta druhá věc je pach – velbloud by měl v robotovi cítit majitele. Robot se navoní tak, že se „oblékne“ do starých pánových šatů. Ale prý existuje ještě rychlejší metoda, řekl mi místní borec. Stačí prý robota poč…, začal mi vysvětlovat. Ne, říkám já, nemluvte dál. Já mám na to zvíře nějaký psychický blok a víc vědět nechci.

Zlaté české sporty!