Když na chlapa sedne krize

Minule jsme se tu dotkli tématu, kterého se rádi dotýkáme všichni – krásných žen a jejich módy. Dnes si za trest probereme ošklivé muže a jejich textilní nezdary!

Řeknu to rovnou. Na středně stará kolena jsem se zbláznil a rozhodl se, že si nechám ušít oblek na míru. Teď si asi řeknete, co je to za hnusného snoba?! Berte to jako krizi středního věku. Jiní chlapi ji léčí nákupem motorky, kterou pak v létě položí a stráví tři měsíce v nemocnici. Já si místo toho radši nechám spíchnout krovky – vyjde to levněji, a i když si na ně při první večeři určitě stříknu rajčatový protlak, aspoň nebudou mrtví. Byl to vždycky můj sen. A navíc mě žralo, jak to tady všem kolegům sekne. Katařani mají ty svoje bílé hábity taky na míru a hodně jim to zeštíhluje postavu. Kdežto já v každém konfekčním obleku vypadám jak nosorožec rozjetý bagrem a ledabyle zakrytý plachtou, aby to neděsilo děti.

Konečně přišel ten velký den, kdy jsem poprvé vstoupil ke krejčímu. Hned bylo vidět, že to nebyl dobrý nápad. Byl to tradiční, konzervativní Angličan. Hrdě mi ukázal stvrzenku někdy z roku 1870, kdy si u jeho předka objednal ohoz Charles Darwin. Nesměle jsem podotknul, že bych chtěl krapátko modernější střih. Odpovědí mi bylo varovně zvednuté obočí. Na druhou stranu mě potěšilo, že kolega Darwin pořídil celý třídílný oblek za 15 liber. Radostně jsem na to poukázal – odpovědí mi bylo suché sdělení, že za těch 150 let došlo ke značné inflaci.

V měřicí kabince pak nastal pravý psychický teror. V životě jsem se o sobě nedozvěděl tolik špatných zpráv jako u krejčího. Pán nejdřív zkouknul celou mou postavu – tvářil se přitom asi tak, jako když Britové poprvé zahlédli německé bombardéry. Jedno rameno mám prý o půl palce níž než druhé. Zírám do zrcadla a fakt – proč mi to za čtyřicet dva let nikdo neřekl? Vůbec to vypadalo, že celá kostra je blbě a bude se muset vytrhnout a předělat.

Když pan krejčí viděl paniku v mých očích, začal být přece jen trošku diplomatičtější, jak se od Brita čeká. Zapsal si třeba zkratku „FS“. Zeptal jsem se, co to znamená. Další chyba. Je to „forward stomach“, tedy žaludek vepředu, tedy hezký anglický výraz pro vanu.

Z krejčovství jsem vyšel jako troska bez sebedůvěry. Ale když už jsem začal, nemohl jsem ustoupit. Poctivě jsem chodil na zkoušky. Pan krejčí chválil sám sebe – jak se mu podařilo skrýt propadlé rameno, příliš slabé paže, příliš velké břicho, celkově zchátralá záda i tlusté nohy. Čím spokojenější byl, tím jasněji jsem viděl, že jsem vlastně jen chodící defekt. Stále jsem ale doufal, že perfektně padnoucí oblek mi to vynahradí.

Konečně jsem vytoužený modrý ústroj dostal. Hned jsem ho marnivě dal na Instagram. Jestlipak si lidi všimnou, že kopíruje moje tělo jako druhá kůže? Po chvíli kouknu na komentáře. „Pane Jaroši, ta modrá barva je už tak 2-3 roky za vrcholem,“ psal někdo. „A celý oblek jste mohl mít o číslo menší.“ Pán pak sice svůj komentář smazal, ale ten pocit už ve mně zůstal. Šel jsem zakousnout rajče a řekl jsem si, že z padnoucích obleků jsem asi vyléčený…