Řídíš jako Asiat, miláčku!

V poslední době na sobě pozoruju, že se ze mě pomalu stává domorodec. Moje evropanství oprýskává jako starý lak a místo něj na mě sedá prach pouště a barevné korálky Indů, Srílančanů a Filipínců, se kterými pracuju. Místy už začínám připomínat Asiata – přičemž někdy je to požehnání, jindy zase úplná katastrofa.

Jak se to projevuje? – říkáte si. Začínám snad chodit po venku v noční košili nebo si shánět druhou až čtvrtou manželku? Inu, občas mě tyhle věci taky napadnou, to nebudu lhát. Splývavé hábity jsou v horku velmi pohodlné a ty další manželky prý taky mají všelijaké výhody. Ale nebojte se, do těchto extrémů se nepouštím. Nosit noční košili na ulici mi nechce dovolit moje první choť a ty další manželky – no, ty vlastně narážejí na ten samý problém. Moje drahá žena, nechť slunce pozlatí každý její krok, se bohužel zdráhá plně otevřít novým kulturám a docenit jejich kouzlo; je v tom jakási zatvrzelost, která je zřejmě ženám vlastní.

Moje nové asijské já se tudíž projevuje zejména v tom, jak špatně řídím, když se dostanu domů do Česka. Tak za prvé, na dálnicích jezdím moc pomalu. I na volné dálnici se šinu vpřed stodesítkou, ve svých nejdrsnějších momentech pak stodvacítkou. Moje vlastní máma začíná po chvíli na sedadle spolujezdce úpět. „Jeď přece, proč nejedeš, šlápni na to trošku,“ přesvědčuje mě. A když vás starší žena, nota bene vaše máma, vyzývá k rychlejší jízdě, tak víte, že máte problém. Ale když ono v Zálivu se opravdu víc než 120 nejezdí! Všechna auta v sobě mají povinně zabudované pípáky, které při překročení 120 km/h začnou otravovat nepříjemnými zvuky. A navíc dálnice jsou v Dauhá permanentně ucpané, takže návyk na rychlou jízdu úplně ztratíte. Na české dálnici jsem pak doslova vystresovaný, protože lidi okolo mě létají šílenou rychlostí a nekompromisně problikávají – musím náš národ obdivovat, protože až teď vidím, jací jsme my Češi vlastně chlapáci bez pudu sebezáchovy.

Pomalá jízda je jedna věc. Horší je, že já po asijském způsobu jedu sice pomalu, ale zato pořád. V Asii se nenecháte zastavit žádnou překážkou nebo značkou – v totálních zácpách musíte pokračovat v jízdě za každou cenu a využívat každé skuliny, jinak se dál nedostanete. Můj indicky fluidní styl jízdy je sice velmi efektivní, ale neobyčejně irituje českou policii. Nejpozději do třetího dne dostanu v Benešově pokutu za to, že jsem někde nezastavil na stopce a pokračoval v plížení – jako pravý Asiat.

Moje asijská nátura má ale i výhody. Nevím, čím to je, ale když žijete delší dobu mimo Česko, tak se začnete nějak víc usmívat a míň si věci berete. Když jsem v ČR, tak se auta kolem mě vztekají, lidé si nadávají do idiotů, všichni jsou agresivní, někteří by vás nejradši vytlačili ze silnice. Vzpomínám si, že jsem to dělával taky, ale teď už to nějak neznám. V té „hloupé“ Asii jsem se naučil se jen usmívat, brát všechno s nadhledem a hlídat si předek – jinak je mi všechno jedno. Neříkám, že bychom toho z té Asie měli přebírat moc, ale ten úsměv za volantem, ten bych zrovna zkusil…