Jak jsem sportoval

V poslední době nám tady v Kataru začali stavět cyklostezky. Emír se snaží nějak rozpohybovat své otylé obyvatelstvo, a tak vydal nařízení, že podél každé nové silnice musí vést zelená cyklostezka s měkčeným povrchem, designovým osvětlením a pravidelně zasázenými palmami, které hezky stíní.

Cyklostezky tedy rostou. I naše rodina si poslušně zakoupila kola a párkrát se vydala šlapat. Věděli jsme, že to nebude žádná masovka. On si málokdo chce smažit zadek nebo i horší věci na kole rozpáleném na 80 stupňů Celsia a dýchat do toho vzduch jak z pece, kór když si po jízdě nemůže dát ani pivečko na zotavení. I nás ovšem zarazilo, jak jsou nové cyklostezky prázdné. Za první měsíc jsme potkali jen asi pět skupinek cyklistů. A to to ještě dvakrát byli jiní Češi a jednou nějaký Slovák se svým anglickým kolegou.

Ono to docela dává smysl. Arabové na kolo ve svých dlouhých hábitech ani nenasednou – u pánských rámů by mohlo docházet k nečekaným odhalením – a Indové sice nosí normální kalhoty, ale jsou na sport obvykle moc líní. Sami vzpomínejte, kolik z té miliardové země znáte vynikajících tenistů, fotbalistů nebo atletů – nula. Až na kriket nic. Vždycky si říkám, že kdyby Indii přepadla třeba invaze masožravých želv, tak by ztráty na Indech šly do milionů – moc by jich neuteklo.

A tak se stalo, že veškerý sport tu provozují Evropané – a hlavně Češi, kteří jsou (až na naši rodinu) sportem posedlí. Nedávno se tu třeba začala hrát hokejová liga. No vážně – uprostřed každého nákupního střediska je ledová plocha, okolo které sedí zákazníci a žvýkají hamburgery. Pár chlapů začalo na těch kluzištích hrát hokej – a ono se to chytlo! A kdo myslíte, že tam dominuje? No jasně, Češi a pár Kanaďanů. To samé platí pro běh a nejrůznější tyhle triatlony. Všude dobíhají první Češi a Češky. I Katařani už si našeho talentu všimli – zvlášť po tom, co Qatar Open vyhrály za čtyři roky tři různé české tenistky.

Ostatní Češi pohyb tak žerou, že já jako nesportovec se cítím až nepatřičně. Je nás v Kataru jen asi šedesát, ale půlka jsou bývalí profi atleti, kteří tu dělají trenéry a zakládají sportovní federace. Víte, jak je pro mě těžké jezdit s touhle partou na pláž, když tam vedle mě leží v průměru tři bývalí mistři republiky a dva středně dobří kulturisti? Mojí ženě to vytváří naprosto nesprávnou představu o tom, jak vypadá čtyřicetileté mužské tělo. Volejbal a další plážové hry už s těmito polobohy ani nehraju – jednou jsem to zkusil, a doživotně jsem si tím zničil otcovskou reputaci u obou dětí, které nás sledovaly.

Tlak české komunity mě tak dovedl až k tomu, že jsem po nocích začal potají běhat. Přece jen chci být fit, ale nechci, aby o tom krajani věděli a dělali z toho vědu. No a co myslíte? Včera běžím v noci po liduprázdné silnici, prvně v životě to vypadá, že oddusám víc než pět kilometrů v kuse, když mě najednou někdo předběhne jako gazela, otočí se a spustí čistým moravským přízvukem: Martine, ty také běháš? Ale dopadáš moc na paty! Pojď, já si tě vezmu do parády a za půl roku půjdeš na maraton! – Dík, funím já, to jsem zrovna chtěl.