O cizincích a Češích

Chcete zjistit, jací my Češi opravdu jsme? Vezměte si cizince nebo se rovnou odstěhujte do ciziny – a teprve poznáte, co za lidi to tehdy slezlo z Řípu! Já jsem udělal oboje a nestačím se divit. Moje maďarská paní mi dokonce vyhrožuje, že o nás Češích napíše knížku a že si ji na rozdíl od toho našeho Švejka za rámeček nedáme. Již mnohokrát mi velmi emotivně naznačila, jaký bude mít knížka obsah, a tak vám tady s dovolením udělám výcuc.

První kapitola – a to vás asi překvapí – se prý bude jmenovat Ticho. V Česku je totiž ve srovnání se skoro celým světem strašné ticho. Moje žena tvrdí, že my Češi v mezilidském styku prakticky jen šeptáme a opatrně se rozhlížíme, aby nás náhodou někdo neviděl při projevování emocí. Když někdo začne hlasitý hovor v tramvaji, ostatní ho hned probodávají pohledem. Když nějaké dítě začne hlučet na hřišti, matka ho hned musí okřiknout – když neokřikne, bude to nějaká Ruska. Moje žena si tady v cizině tak užívá, když nějaké jiné dítě řve – má prý radost, že není jediná špatná matka na světě.

A co na to já jako Čech? Souhlasím, že jsme taková až seversky tichá země. Ale mezi námi, proč bychom vlastně měli řvát nad tím gulášem jako banda paviánů? Proč se ti Arabové, když se neviděli dva dny, musí vítat a hubičkovat tak bouřlivě, že to narušuje statiku kavárny i okolních budov? Proč když někam letím a dvě sedačky ode mě brečí nějaké mimino – a já když někam letím, tak dvě sedačky ode mě VŽDYCKY brečí nějaké mimino – proč se rodiče z žádného jiného národa nesnaží to robě utišit a místo toho ho nechají rozvibrovávat celé letadlo šest hodin v kuse? Zde stojím jasně za svým národem a nestydím se říct, že Čechy za ticho miluju.

Druhá kapitola v knize se bude jmenovat „Sport a nesmyslný pobyt v přírodě“. Moje paní je stále fascinována jakýmsi puzením všech Čechů obléct si o víkendu funkční prádlo – ona říká „ty vaše růžové kondomy“ – a šlapat čtyřicet kilometrů na kole. Tam, odkud je moje žena, se na bicyklu taky jezdí – ale jen proto, že se musí! Lidé jedou do práce na kole značky Ukrajina a jedou právě tou nejmenší rychlostí, která ještě zaručuje, že se nepřevrátí do strany – tak vnímají Maďaři cyklistiku. Arabové pak koncept cyklistiky nepochopili vůbec. A já jako Čech si zase říkám – dobrá, na ty chlapy v prezervativech značky Etape možná není hezký pohled, ale české ženy to víc než vynahrazují, ne? Není právě v té lásce ke sportu tajemství tzv. českého zadečku, kterýžto fenomén po delším pobytu v cizině taky začnete vnímat?

No a další věc, kterou svět nechápe, je naše láska ke starým českým filmům a naše odhodlání je sledovat rok co rok. Věřili byste, že někteří členové mé rodiny ještě nepochopili, že Vánoce = Popelka? A že se tito lidé při své neklidné, neusazené povaze domnívají, že člověk by se měl dívat pokaždé na nový film, i když jeho kvalita ještě není ověřena čtyřiceti lety repríz? Ano, na takové naivky narazíte v cizině. My Češi si o tom myslíme svoje – a při příštím cyklovýletu do pouště to probereme pěkně v klidu, bez emocí.